Ztratila jsem se a našla

Devět. Vypínám budík, který by mě volal do ložnice začtvrté hodinky. Dnes jedu k Erice. K té mé holce kadeřnické šikovné milé a milované.

Moje mantra:

Mám čas.

Vždycky se ukáže, že není pravdivá. A já jí pořád věřím! Na desátou k Eri. 

Chystám se vyjet v půl desáté. Nakonec to vyjde na deset pět. Ješiši, jak já to dělám! Dnes měsíc od mého mikrospánku cestou z Polska. Hnusné výročí.

Vyjíždím. Mozek nezapojen. UA (po mém UI) zaspala. Místo abych nabrala severní směr na Krkonoše a na prvním kruhovém objezdu natočila košťátko východním směrem  na Náchod, ne. Já si jedu po staré. To už nikdy nechci udělat.Vyjíždím z města. Hned mi trklo pohledem vlevo, kde svištěl provoz po obchvatu. OK. Ireno, zahneš v druhé vesnici u hřbitova vlevo najedeš na obchvat. Tak se stalo. Najíždím po krásné nové cestě, kde původní vedla polopolní cesta; bývalá zkratka směrem nahoru, když jsem se vypravila na borůvky nebo na běžky. Mnoho mnoho let na chalupu. Teď moderní nová asfaltka přetnutá kruhovým objezdem. Můj směr vpravo. V hlavě - název vesnice. Vpravo můžeš jet vesnicí, kam už nevede stará cesta. A vpravo můžeš tu vesnici mnout po obchvatu. Mozek zapojen ve starém režimu. U kruhového objezdu fronta. Nikde nikdo. Co se děje? Proč nejedou? Nešikové! Co to je? Vždycky na kruháč vjelo jedno auto. A stop. Pak se rozjelo. A znovu. A znovu. Už jsem se dostala na hranici kruháče. Jako kulička míním i já svižně se vkulit do provozu. Už vím! Tady je to jak v čítance. Jo proto, všichni zatavili! I já si čtu. Přelepené cedule. Ukazatelů jak nastláno. Ješiši. Vpravo to nejde; jak ve scénce Včera dnes a  zítra si vybírám nouzový výjezd - vyjedu směrem borůvky. Hned mi to došlo. Jedu naprosto blbě. Štěstí, že tu není provoz. Obracím se rychle. Jdu si dočíst kruhovou čítanku ještě jednou. Nakonec vyjíždím úplně na druhou stranu. Ukázalo se, že správně. Ono se to stočí, kam potřebuji. Náchod. Chceš směr Náchod? Chci! Ireno, zkouška zvládnuta. Na podruhé. Už tudy nechci nikdy jet. Vždycky jinudy. Naučit se, že na východ jedeš nejprve severním směrem na Krkonoše, pak úhybka po kaskádě nad cyklostezkou… Už chápu, proč někteří staří nechtějí jezdit. Chaos. Dnes scénka na kruháči vypadala legračně. Zácpa. Řidič každého auta slabikoval, zdržoval. 

V autě hodinky o šest minut vpředu.Půl jedenácté. Teď mě ještě zdrží cesta k Erice pěšky. Nebo že by? Sjíždím z obchvatu. Nahlížím, okukuji… Ulice k Erice už nemá zákaz vjezdu. Jedu, ještě kousek. Přikázaná směr jízdy. Mělo to být do listopadu. A už otevřeno. To ušetřím hodně času.

- Ahoj Eri, pořád dost času s vyhlídkou a úmyslem vyjet v půl desáté. Ne. Vše při starém. Ještě jsem se ztratila na tom novém kruháči.

Líčím, jak auta vždycky vskočila do kruhu a nic. Každý četl. Někdo, třeba jako já, i dvakrát. Kokty kotky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-30-u-eri

Myje, stříhá. Vyprávím, jak i k nám do Lidlu přišly samoobslužné pokladny. A jak je to proti lidem.

- Já je mám ráda.

- Cože?

- Miluju je.

- Prosím?

- Mám aplikaci Kaufland. A u vás nejsou načítače, ale v Náchodě vezmu při nákupu i koš tátovi. Mám toho moc. Otevřu aplikaci. Oskenuji pokladnu. Beru zboží z košíku, načítám telefonem a rovnou ho dávám do tašky. Takže ušetřím čas vykládání na pás a pak zas do koše. Já už rovnou kladu do tašky.

Vysvětluje mi, jak na závěr něco oskenuje, na pokladně jí naskočí sloupec zboží. Zaplatí a jede.

Uznávám, že to je opravdu urychlení. Ale tohle má dělat zaměstnanec. Eri je šikovná. Zběhlá. Umí. Stále si myslím, že pracuje za korporaci.

Miluji její dekorace na dvoře. Překrásné jarní, letní, podzimní. Má vkus. Loučím se. Jde obědvat. Já v autě morduji aplikaci, která mi v našem městě nebude k ušetření času v Kauflandu. Natož v Lidlu. Za každou stovku u pokladny ušetřím. Jak mi to říkala? Měsíčně má osm set vráceno, další slevy na zboží; a to bez karty nemáš.

Vidíš, jak tě lapí? Chytře. Mě takhle lapila na karty Mbank. Vraceli mě z utraty každý měsíc pět set z jedné, a pět set z druhé. Nakupovala jsem zboží, potřebnou částku jsem dosáhla. Kdo ti dá měsíčně tisíc korun? Teď v září je to tak pět šest let, co částku výplaty snížili na dvě stovky. Jednu kartu jsem vrátila;  druhou mám jen na internetové platby. Dva tisíce čtyři sta ročně dobré. Ale už mnoho let platím hotovostně. Zrovna včera jsem doplácela v obou obchodech kartou. Tu mám jen jako záchrannou brzdu.

Měřím si čas. Od cedule k ceduli přesně deset minut. To je zázrak! Když nezakufruješ a trefíš se do správné cesty. Jedeš jako pán.

Volá Lucka. Absolvuje se mnou běh, já s ní nákup. Hovoříme dvě hodiny. Z toho jednou nás vypli při vyslovení "lodní právo".

- Iri, jak jsi to vyslovila, zarachotilo to a konec. Oni nás poslouchají.

Pak ještě jednou. Po hodině. To je norma. 

Petroušek měl dnes volno. Slyšel Lucčin hlas. ¨

- Luci, ahoj! Jak se máš? Těšíme se na vás. Pozdravuj Míšu!

- Luci, už ti jenom chci říci – mám tě ráda. Těšíme se na vás. Pozdravuj Míšu a Dominička.

To bylo krásné. Tyhle vymoženosti jsou skvělé. Dáš si hlasitý a pracuješ. Vrátila se mezi tím z běhu. Slyšela jsem rachat nádobí…

Oběd.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-30-to-bylo-hezke-pracovat-venku

Petroušek jde natírat chatu podruhé. Venku mezitím zmizelo sluníčko. Nevadí. Ve skleníku čistím pravou stranu. Přenáším rodící květináče do tepla. Tři sazenice zkouším přesadit ze záhonu. Možná se ujmou.

- Hezky jsi to udělala. Máš pochvalu.

Jdu sbírat oříšky.

- Peťuš, kafe, koláčky, kousek dortu od Lindy.

Sedíme. Povídáme. V rohu pod lískou mám velikánský koš s lískáči. Letos jsme dostali od zahrady hodně oříšků ze všech lísek.

Petroušek chce pochvalu.

- Běž se podívat, jestli je vidět, kde jsem skončil.

- Petroušku, pojď, jdeme spolu.

- Jé, jdeme!

Chválím. Ano, je to dobře vidět, kde skončil. Půl chatičky natřeno podruhé. Chválíme se navzájem.

Linda volá. Říkám jí, jak ledové květy na okně měly ohlas.

- Mami, víš, že tuhle noc už mráz nemaloval?

- Nemaloval? Nemrzlo?

- Mrzlo. Ale na oknech jen bílá namrzlá plocha. Květy ne.

Petroušek odjel někam něco zkontrolovat. Sedám do křesla. Venku se tmí. Padá mi hlava do klávesnice. Telefon. Osoba, do které bych neřekla, že mi zavolá.

- Jé, já to zmáčkla špatně.

Povídáme si možná deset minut? Srdečný rozhovor. Rozsvěcím. Petroušek je tu.

- Petuš, držela jsem pro sebe černou hodinku. A víš, kdo mi volal?

S Luckou jsme si povídaly, jak je dobré svěřovat, říkat, vysvětlovat. Má od Lindy půjčené Jordánové knížky. Prý předčítá Míšovi úseky. Ano, on pak je v obraze. Ten druhý pak ví, proč nějak reagujeme. Proč se zlobíme. Proč se radujeme. Proč se smějeme. Proč pláčeme. Proč křičíme…

Miluji povídat si s Péťou. Trávit s ním čas. Nasáčkovat se mu do pracovny na gauč. Usnout tam. Být s ním co nejvíc. Nerada ho opouštím. Proto už ani nevyjíždím na školení Herbalife. Ráda bych jela s ním na prodloužený víkend. Třeba do Špindlu, do Pece… Jenže – kočky.

Mlátím hlavou. Jdu. Ještě milá zprávička od ředitele ZŠ Česká Ves u Jeseníku. Reaguje v jednu ráno na mou zprávu. Honem odpovídám. Vyměňujeme pár slov. Natočil video prý vlastně pro rodiče a lidi. A tak to začalo. Jeho i má alma mater je hradecká fakulta. Můj obor ČJL – ON pro 5. až 12. ročník tehdy na PF HK. Za jeho studií už se fakulty rozrostly, čili on už studoval na UHK, obor společenské vědy, což je moje ON a biologii taky pro střední školy. K tomu zeměpis pro ZŠ. Je to chlap na správném místě. Skvěle organizuje. Jeho školu sleduji. Poslala jsem jim příspěvek a shodujeme se na jeho závěru:

- Důležité je, že lidé pomáhají a že si najdou vždy někoho, komu přispějí, koho povzbudí

Povzbudila jsem. Jedna ráno. Už musí jít spát, protože zas zítra…

A já nemusím, ale chci.

Dobrou noc!