Závislost na počasí, vděčnost, kontrola mysli

Polovina týdne. Ráno mě vzbudily houkající a pípající přístroje. Že by jeden z našich pracovníků v zahradě zas překopl kabel? Vstávám. Nenamalovaná běžím do zahrady.

- Ahoj! Dobré ráno! Nesu kličku k rozvodně.

LP nechápavě hledí. Čidlo na zahradní lampě se rozsvítilo. 

- Proud jde. 

Aha. Tak to jen vypnuli proud. Na chvíli. Znamená to jít přístroje nastavit. Hlavně troubu. Jazyk, datum, měsíc, den, čas, hodiny, minuty. Chceš analogové nebo digitální? Tvrdost vody. Než ponastavuji údaje, vracím se k času, posunuji o dvě minutky.

Danovi vyčiňuji za koncovku hadice. Včera byla jedno bahno. Ví. Už asi dostal kapky od Lindina Petra. (Dále jen LP.)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-17-stara-strecha

Jejejej. Vypadá to na déšť. LP odjíždí do Baumaxu pro obklady. Před čtrnácti dny jsme vybrali. Tak velký dům, tak ohromná saturnská stavba, neměli potřebné metry. Asi jsem hloupá. Někdo namítne – to by se jim tam nevešlo. Aha. 

Na déšť to nejen vypadá, ale začíná pršet. No, tak to bude dobrodružný den s opravou střechy. 

Mám rozkvašený kvásek. Chci upéct kváskový chleba. Bude kynout dvě hodiny. Ireno, hoď sebou. Pak bude dlouho chladnout. Občas jdu do zahrady mrknout, jestli pracují. Indián sedí, telefonuje. Významně artikuluje, abych slyšela.

- Petře, už tu mám tvou tchýni.

V duchu si říkám – šup, šup, dělej. Dostal jsi práci. LP před odjezdem špitnul, že jim zadal činnost. Kapky se zvětšují. Počasí mě znervózňuje.

Odbíhám do domu. Zas pozoruji oblohu. Prosím, aby se déšť dnes vylil výjimečně někde jinde. Mimo naši zahradu.

Ťukání ze zahrady. Vrátil se s obklady LP.

- Můžeš večer napsat, jak to je v Baumaxu.

Líčí, jak dva u výdeje stáli, chybělo jen cigárko nebo doutníček. Nechali ho naložit patnáct těžkých balíků.

- Oni mi nabídli paletu. Povídal jsem jim, kdo ji poveze zas zpátky do Hradce!

Namíchlo mě to. LP už není mladík. Kardiak. Stimulátor. Minulý týden v IKEMU. Obklady drahé jak prase. Volám. Vysvětluji šéfovi výdeje.

- Ale paní Hrobská, já vás znám. Můj taťka pracoval u vašeho pana Petra.

Upřesňuji si jméno. Má pravdu.

- Ano, dokonce o něm hovořil velice hezky.

- No, vždyť jo.

- Ale tím mě neobměkčíte.

Hoch mi radí, kdo je vedoucí nad ním. Telefonuji znovu. Slyším:

- Já k nim promluvím.

- Prosím? Co byste k nim mluvil. Možná tak pocem, otoč se! Předkloň se. A nakopnout je tak, aby se zastavili až za pozemkem Baumaxu. Co je to za personál, který nechá dřít zákazníka!! Staršího člověka. Neúcta ke stáří, k zákazníkovi!! Neproklientské!!! Neprofesionální!

- A je pán v pořádku?

- Náhodou je. Ale budík mu hezky vibruje. Takže žádám o finanční satisfakci.

Ty vorle. Včera banka. Dnes Baumax. To je chaos. To je neuvěřitelný bordel v mraveništi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-17-hodovani

Jdu se věnovat kváskovému chlebu. Právě v okamžiku, kdy ho vyklápím z ošatky a je ta vteřina, kdy je třeba rychle vsadit ho do trouby, telefon. Mezi polednem a třináctou mám hovor s ČEZem ohledně tarifu. Hodiny odbíjejí poledne. 

Měla jsem smluvený nádherný tarif v době, kdy všichni platili nebeské výše. Padali do dluhových pastí. V červnu skončila báseň. Oproti našim nájemníkům v maminčině domečku tu už druhý měsíc platíme jak morovatí. Ačkoli – dvacet hodin slabého provozu je výhoda. Chci nás propojit s Petrouškem. Nelze. Rozpojujeme se.

- Víte co, volejte manžela. A pak se znovu ozvěte mně.

Za chvilenku volá Petroušek. Včera jsem ho nabrýfovala, aby věděl, kolik vysoký, kolik nízký, jaká spotřeba, kolik mají u konkurence naši nájemníci. Kolik stálá měsíční platba. Všechna čísla měl před očima.

- Hele, bude ti volat. Ber to. Je to výhodné. Na rok. 

I já mám před očima papír s poznámkami. Porovnávám. OK. Už volají. Smluveno. Mám do konce července čas. Ještě si počkáme, co nám zazpívají zítra od konkurence.

Venku se stále honí mraky. Vyrábím pomazánku. Nesu na chlebech do zahrady.

- Pojď se podívat. Máme to zaklopeno. Takže to přikryjeme, kdyby náhodou. Ale už je to zažehnáno.

Lezu se podívat nahoru. Skvělé!

- A co ten klempíř? Přijede si to poměřit?

- Buď dnes nebo ráno.

V LP mám záruku, že ti dva k ruce nebudou lelkovat. Vyzvídám, na kterou vidí dnes konec. Za hodinku? Ó, tak to abych si šla chystat. Včera jsem na páru hodila naše maličkaté brambůrky. To by byly dnes suché. Krájím domácí špek, cibulku, česnek. Na pánev do trouby. Pokládám máslíčkem krůtí prsa taky na voňavý špíček, cibulka, česnek. Nechávám vše bublat, hřát. Moje mp3 nejde zapnout. Není vidět v počítači. Co jsem s ní zas udělala! V mé elektře je nový hošík. Neumí. Jde pro šéfa. Zkouším zapnout. Ne. Nejde.

- Zkuste dát do počítače. Neobjeví se vám tam disk.

- Ano. Nejde. 

 Stepuji.

- Heleďte se, mám doma na plotně a v troubě jídlo pro dělníky.

Zas zkouším zapnout. Ne. Opravdu. Opravdu?

- Podívejte. Lo batery.

Už je tu vedoucí.

- Tak já zas někdy přijdu. Mějte se tu krásně.

Mažu koupit jahody, třešně. Do koktejlu červenou řepu. U pokladen stojí paní. Vypadá to, že chce jít vlevo. V poslední chvíli, kdy se deru vpravo, se rozhodla na mou stranu. Podsmýkla jsem ji. No.

- Paní, vy jste mě předběhla.

- Vy jste chtěla jet vlevo

- Ne, pouštěla jsem pána s košíkem.

- Paní, omlouvám se. Všem připomínám, aby si dali pozor na aroganci v červenci. A sama ji realizuji. Jestli chcete, pustím vás.

- Ne, mě vaše tři věci nezabijou. Já jen, že jste mě předběhla.

Už je mírná. Znovu se omlouvám, pokud jsem ji předběhla. Ireno, kroť v sobě aroganci. Buď hodná. Paní je mírná, klidná, pohodová. Odpustila mi. V letu, shonu, běhu jsem postřehla nastavené zrcadlo. 

- Tak to, Vesmíre, mockrát děkuji.

- No jo, furt. Neděkuj. Dobře, že ses omluvila, ty mentore! A dávej si, hergot, už pozor!

Loučím se. Znovu slova omluvy. Stihnu to do zahradnictví? Ve skleníku zlikvidujeme okurky. Co na jejich místo? Beru tři přerostlá rajčat.  Jednou Tornádo a dvakrát Žofku. Žofku? Tu neznám. Jen naši doma.

- Prosím vás, nemáte okurky nebo salát?

- Ne, jen semínka.

Jde, vybírá. Počítám tři krát dvacet, plus do stovky…

- To máme třikrát dvacet, tahle H jsou za patnáct a tahle za sedmdesát.

- Cože? Za sedmdesát?

- No, to byste koukala jaký je boj o cenu semínek. Máte je namořená. Je jich deset.

- Deset?! Jen deset?

Paní se usmívá mému divení.

- Dva krát dvacet, plus patnáct plus sedmdesát…

- Kolik že jsem to platila? 

Oči mi lezou z důlků.

- Běžte si tam vzít ještě rajčata.

- Fakt?

Vybírám rajčata. Okolo pokladny cestou k autu volám:

- Mám tři navíc za ta semínka.

Usmívá se a souhlasně kýve hlavou.

Volám LP.

- Už jedu!

- Už balíme!

Chtěl stihnout v TU sběrný dvůr. Nevadí. Prší. Servíruji na terase.

- Co to je za brambory?

- To jsou moje. Od sedláka. Vyklíčily. Vždycky je nakrájím a vypěstuji tyhle bobky.

- To musíš naučit Lindušku.

- Neboj. Ona vám teď zazeleňuje pozemek. Hlavně kupujte u sedláka. Ne ty radioaktivní proti klíčivosti. Ještě před čtrnácti dny jsme zasadili dva řádky. Péťa dostal za úkol je zahrabat. Druhý den jsem našla koňské koblihy i brambory nahoře na řádcích. Nevím, jak se mu to povedlo

Pochrochtávají. Chválí mě.

- To víte, když neumíte vařit. Je to fuška. Co s bramborami na páře od včera? Půl páté. Stihneš sběrňák?

- Ráno.

Indián mě upozorňuje na myšku u sezení se slunečníkem. Prý vypadá, jak když spí. Má krásné bílé bříško. Žofinka je myšařka. Vychytala rejsky. To není dobře. Prý chytají slimáky. Indián má náš pozemek přeměřený a ví, kde co roste, že padá angrešt...

Odjíždějí.

- Peťuš, někde tady leží myš. Abys do ní nešlápnul.

https://www.pasti.cz/blog/rejsek-uzitecny-skudce/

- Tady je.

- Ukáž? Je, to je fakt myš. Moc hezká. A březí. Podívej na to bříško. Tak to je fajn, že to není rejsek.

Jdeme pracovat do skleníku. Žerou komáři o sto péro šest. Péťa je nervní. Nesnáší je. Bručí.

- Mol bys přestat dědkovatět?

Jde mi sehnat klacky na rajčata. Jedno jsem zlomila. Karma. Jéžiši, zítra se tam zkusím vypravit. Místo šesti nakonec pět.

- Peťuš, tech deset salátků bude támhle u zdi. A tady před rajčata. Prosím tě, zalévej je. Potřebují vlhko. Ať semínka vzejdou. 

- Dali ti jich místo deseti jedenáct!

- To jsou machři!

Jdu ze skleníku ven pod švestku. Není to švestka. Je to takové rynglovaté. Spíš blůmy. Letos poprvé zmrzly. Včera jsem snědla druhou. Půl byla ožraná. A dnes jsem měla třetí. Pod ní ryju, kopu, pleju. Vsazuji dvě rostlinky rajčat. Dvě Žofky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-17-zahradou

Jdu obejít zahradu. Od ledna, kdy kvete čemeřice, mi dává stále radost. Mění se tu květy, barvy, tvary, velikosti. Zahrada, která  mi nikdy nic neříkala, mě od doby, co jsme tu postavili dům, udivuje, okouzluje, překvapuje. 

Jdeme dovnitř. Půl osmé. Divím se.

- Den utekl, viď?

- No. Jak večerní zprávy. 

Rychle koktejl. Petrouškovi svačinku do krabičky na zítra. Nakrájet do mrazáku kočinkám hovězí krk. Vyndat myčku… Kolotoč prací. V osm si pouštím školení. Natavení mysli. No jo!

Čím byl pro mě dnešní den? Uvědomila jsem si vděčnost. Stihli střechu odkrýt, pobít. Přikrýt. Připravit klempířovi. Lindin Petr je nesmírně šikovný, řemeslný, poctivý, hračička. Směje se Petrouškově okřídlené větě:

- Sernato.

Ne, ne. Zakazuji tuto větu. Pořádně!

Co dál? Taky že neporučíš slunci větru. To už dekády let. Zaplaťpámbu obloha mě vyslyšela. Jsme víc závislí na počasí než dřív. Ovládají ho, mohou ti kdykoli zničit úrodu... 

A ještě třetí bod k vypíchnutí. Hlídat si chování. Myslet na lidi. Rozdávat lásku – jde-li to. Těm v Baumaxu ne. Paní u pokladny tisíckrát ano. 

- Ireno, neselektuj. Bezpodmínečná láska, ano!??

Tohle ohlédnutí – poučení pro mě.

Dobrou noc!