Zavěšená do maminčiny ruky v bezpečí u pramene
Už zítra. Přemýšlím, jak se cítila maminka před 68 lety. Na světě měla už devítiletou Ivušku. Tatínek ještě zdráv a v plné síle. Možná tady na zahradě pracovali, trávili volný čas. Bydleli už v podnájmu u Škodů. Shodou okolností u babičky a dědy Petrouškovy budoucí švagrové. Jaké bylo počasí? Cítila maminka už poslíčky? Prý jsem se narodila v půl jedné v noci. Nebo tak nějak. A teď je právě ten čas. Už jsme vkročili do dne mého narození. Vžívám se do maminčiny mysli. Do mého příchodu… Až zítra, když je dnes jako osmnáctého. Jenže je právě čas mého narození. Půl jedné po půlnoci.
Dopoledne vstávám pozdě. Jako paní kněžna. Mám to jak říkala paní učitelka někde ve třetí třídě – úplně obrácené. Pozdě vstávám, pozdě uléhám. Jen v noci neplesám, ale píšu, poslouchám, čtu… Teď jsem dokoukla hodinový filmek o Karlu Gottovi. Starý, neb je tam mladý. Hezký. Film a v té době i Mistr. Po filmku mi nabídli Jiřinu Bohdalovou ve Svatovítské katedrále. Hezky Karlovi promluvila nad rakví. Najela i píseň Už z hor… Odnášeli Mistrovo tělo. Stále slyším pravidelné kroky stráže.
Ireno, ohlédni se. Nezlobilas´ ´?? Ne, byla jsem hodná. Doma. Na zahradě. Se svými.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-18-strecha-pripravena-pro-klempire
Nesu tři kávy. Ó, jsou tu dnes potřeba jen dva. Slyším řev. Indián si vrazil do nohy hřebík. Ježíš, ještě teď mě obchází hrůza. Řval jak tur. Honem jsem utíkala pro ASEA gel. Pro Herbalife aloe gel. Vracím se. LP mu prkýnkem tluče do chodidla. Krev musí ven.
- Ty vole, máš mít pracovní boty jako já!
Totiž – indián má kvalitní pevné boty na stavbu. Petr nosí kroksy. Vtipné.
Petr dře jak blázen. Míchá takovou tou velikánskou míchačkou maltu jako kuchařka tyčovým mixérem. Zdvihá těžká břemena. Usmívá se u toho. Má oči i na zadku. Hlídat své přicmrdovače, aby něco nezkazili… Neuhlídal. Indián trpělivě snáší nanášení zázraku ASEA – redoxní signální molekuly. Ta fa využívá objev doktora Lou Ignarra, který je členem vědeckého a poradního týmu lékařů Herbalife. No, to je co? Dostal světovou cenu ještě s dvěma kolegy za objev molekuly mládí. Molekuly století. Věděl, co hledá. Našel. NO. Oxyd dusnatý. Nejvíc tuhle molekulu produkuje embryo. Pak děti, ještě taky hodně. A produkce molekuly končí po třicátém roce života. Tak nás anunaki nanuci :-) sestrojili. Ale když chceš být mladý, tak se hýbej. Protože při pohybu tuhle kouzelnou molekulu taky produkuješ. Fa ASEA využila do svého nápoje a gelu poznatky dr. Ignarra a jeho dvou kolegů. Redoxní signální molekuly přestavují a léčí poškozené molekuly v těle.
Má se to nechat asi deset minut léčit. Říkám:
- Teď si nohu nechejte asi pět minut.
- Cože? Chtělas´ říct dvě a půl minuty. Vždyť se tu bude flákat.
Indián je herec. Umí v obličeji vyjádřit bolest. Utrpení. Mám s ním útrpnost. Nic jiného nezbývá.
- Že už vás to nebolí?
- Hm.
- Za hodinu přijdu zase. Bude to dobré.
Mezitím nesu na prkénku chlebánky. A karafu s ledovou vodou a jahodami. V létě i v zimě piju horký čaj. Mám ráda teplé. Asi po mamince. Ta taky měla ráda teplý čaj. Jenže některé odborné ochotnice v bílých kalhotách jí nalily čaj do nerezové konvice. Rychle se ochladil. Nedbaly. Dělaly si, co chtěly.
Poledne. Volají z EONu. Porovnáme nabídku tarifů. Propojuji třístranný hovor. Petroušek i já klademe otázky. Pošle nám tarify do mailu. OK.
Zvonek. Pošťák. Balíček od Péťova strejčínka. Nikdy v životě na mě nezapomene. Máme se moc a velmi rádi. V balíčku hledám přání. Nacházím i čtyři kapsičky pro naše kočeny. Volám strejčínkovi. Děkuji. Neříkám, že krmíme masem. Však jim někdy kapsičky nabídnu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-18
Slyším Petrouškův zpěv. Jeho průpovídka šumby rumby. Beru telefon. Natočím ho. Vchází k sobě. Nese velkou kytici. Odkládá tašku. Klučíček můj milovaný. Teprve si mě všiml.
- To je na psyšku.
- Peťuš, točím.
- Vypni to. Chci ti popřát.
Přeje mi. Děkuje za roky se mnou. Abych ještě vydržela další léta. Milý. Nikdy nezapomene.
Jedu pro rajčata. Poprosila jsem v zahradnictví, jestli bych mohla přijet si pro sazenice zdarma. Mohu. Tak jedu. Mají je v bedýnkách. Přerostlé. Už s velkými plody. Za dvacet korun. Včera jsem jednu rostlinku skoro přetrhla a jednu ulomila. Ach. Jedu po průtahu městem. Ulice už není tak šedá, jako bývávala. Doufám, že to bude lepší, až spustí obchvat města. Teď na druhou stranu mimo přechod nepřejdeš. Jak jsme přecházeli v dětství? Úplně normálně. Bez obav. Zboží se převáželo hodně na kolejích. Jezdívaly tu jen místní náklaďáčky. Zelenina, mouka, pivo, limonády, něco do Pramene. Dálková doprava asi neexistovala. To je výdobytek dnešních vládních dobytků. Zatěžují životní prostředí, planetu, unavují lidi. Řidiči jsou týden od rodiny. Jedou i do zemí, kde jim hrozí nebezpečí. Přitom by mohli rozvážet třeba obilí z JZD do mlýna. Nebo z pivovaru bedny piv. No jo, ale to by muselo být o padesát let dřív. Pivovar odbouchli. Jak tak jedu v koloně městem, v dálce tři kluci na chodníku. Jeden se odděluje. Má v plánu přejít cestu. Ne, nedělej to. To se ti nepovede. Běž kousek dál na přechod. Vždyť včera, když jsem se chtěla olepit od chodníku, nebylo možné. Hodila jsem blinkr, zařadila se a už za mnou troubil obrovský TIR. Lekla jsem se. Hned jsem uhnula k chodníku. Kdebyl. Kluk stojí na okraji chodníku. Míjím ho. Cestu dřív lemovaly javory s kulatými korunami. A mřížemi na chodníku. Ozdobné mříže chránily kořeny stromů. Jedu, jedu, vidím ulici v dětství. Stihla jsem otočit hlavu tam, kde dnes stojí už asi čtyřicet i více let fakultní lékárna. To měla být lékárna pro FN v HK. Si myslím. Mé oči hledí na chodník. Ano, tam býval pivovar. A chodník se vinul do oblouku. Tam byl Pramen. Jdu do Pramene zavěšená do maminčiny ruky. Jsem v bezpečí. S maminkou. Mamka mě pevně drží. Dívám se na svou maminku zdola nahoru. Jejka. Tady prodává paní Jahelková. Maminka Evy a Miluny. Miluna kadeřnice. Kamarádka naší Ivy. Emigrovala. Miluna byla podobná na Přenosilku. S Evou jsme jely asi v sedmnácti, osmnácti stopem někam do kotěhůlek. Do Jehlic k jasnovidci. Byla neděla. Nic nejezdilo. Ale stopem jsme se tam nějak dokodrcaly. Na lavičce na dvoře seděl pán. Kouřil viržínko. Houpal se dopředu a dozadu. Tmavé brýle. Slepecké.
- Ty bys chtěla zpívat, viď? Tak nejdřív dostuduj, a pak si můžeš klidně prozpěvovat.
Jé, to měla mamka radost, když jsem přijela. Zrovna malovala obývák.
- Mami, tak já teda v divadélku budu jen zpívat ve volném čase, ale nejdřív odmaturuju.
Tenhle konec mi už naskočil teď večer. Jak jsem jela, mihla jsem se tam s mamkou. Svou ručičku v její. V bezpečí. Srdce mi zaplandalo. Už jsem na kruhovém objezdu. Utírám si slzy. Takhle to tady vůbec nevypadalo. Támhle byla cikánská kolonie. Zahrady. Ulice s obchodem Jízdní kola, šicí stroje. Paní Veverková tam prodávala Ireno, co lidí jsi v životě potkala. Kolik domů strhli, zbořili, aby tu postavili debilní kruhový objezd kvůli těžké dopravě. Kolika dětem jsi vsunula do srdce lásku k mateřskému jazyku. Kolik lidí už tu není. Klidně tě opustili. Bez upozornění. Tolik prázdných míst.
Než jsem dojela do zahradnictví, zapomněla jsem na vizi z dětství.
Doma. Zacouvávám. Telefonuji. Nabořila jsem lehýnce do fasády.
- Já jsem tě viděl. Kdybys netelefonovala.
- Prosím tě. Couvala jsem. Vždycky se chci uhnout co nejvíc ke zdi.
Miluje mě. Obléká se. Jede mi barvu zabrousit a nasprejovat. Miluji ho.
Pracovníci odjíždějí. Řešili jsme venkovní podobu vodovodu. Už se mi nechce přemýšlet. Jsem ráda, že jsou pryč. Jdu k bazénu. Petroušek už je tu. Pochutnává si na talířku se svačinkou. Přivezl mi balíček z Číny. Rozdělala jsem pytlík s mandlemi od strejčínka. Čínský balíček je tematicky zaměřen na vonné tyčinky, vykuřovadla, stojánky. Něco na sebe. Hup do vody. Petroušek se osměluje. Směju se mu. Takhle jsme dřív lezli do rybníka. Osmělit se trošku vodou. Aby si srdce zvyklo.
- Peťuš, hupsni ke mně.
Řehotám se.Volá:
- Žofie, kde jsi? Ty potvoro! Pojď se vykoupat.
Nebyla od rána doma. Někde vyspává. Takhle dlouho se ještě neopozdila. Volám:
- Žofie, pojď se podívat na ponor! Páníček se spustí do hlubin! Stoupne voda. Kde jsi?
- Ještěže jsem si všiml. Ten bulík u vodovodu má dvě červené prodlužky. Jedna do skleníku, jedna čerpadlo. Tak nám rozsvítil skleník. Čerpadlo nebublalo.
- Petr neuhlídal.
- Nevolej Lindě.
- Zavolám. Ať ví.
Užíváme den. Léto. Život. Si. Sebe.
Jdeme hledat kýblíky a květináče na rajčata. Odkrývá kompostér. Ty bláho! My máme pěkný kompost! Hm! Rajčátka si zasadím, až budou kousat komáři. To už Péťa bude zalezlý. Vrcholově je nesnáší. Odjíždí pro mléko. Ještě chvíli se kochám zahradou. Slyším přidávat oheň. Jdu hledat na obloze balon. Slyším volat dětský hlas:
- Ahóóój!
Volám zpátky. Nebylo to asi na mě. Na mé ahoj dítě odpovídá.
Sázím. Nosím těžké květináče dopředu na kačírek. Devět. Hotovo.
Hotel Země. Nebo spíš hotel Známý svět. Kdo ví, jak to tu
je. Mám ráda četbu kapitána Williama Morrise. navigátora, který překročil
ledové stěny. :-)
Děkuji. Tak teď už jsem na světě 68 let a skoro dvě hodiny.
Dobrou noc!