Wifi? Druhý pokus! Zkouška mé dráhy jater...

Vymalováno, uklizeno. Někdy příště koupelna a technická. Celý dům bude hotový. Mohu začít znovu. Volám do poskytovateli internetu. Ještě není osm. Spinkáčkují. Hovor se přepojuje na poruchy. Už zas slyším:

- Ale já tady vidím, že internet vám jde.

Homeopatika mě činí klidnější. Ale babu bych rozcupovala.

- Ano, to tu často slýchám. Ale mně se tu kolečko točí a točí a točí. Budu žádat náhradu. Odřekla jsem klienty.

- Já vám tam pošlu technika.

V duchu si říkám. Jasně. Pošli. To zas bude hodina o stovku dražší... Za hodinu volá můj Kulišák, který mi včera doporučil vypnout wifi. To mi je pak ntb k ničemu... Tak copak si dnes vymyslí?Vymyslel hlavou - poslat k nám technika.

Zvonek. Technik.

- Prosím vás, mohl bych si tady utřít botu. Šlápnul jsem do psího...

- Nemohl, protože tu chodím bosa. A zavřete, prosím branku.

Vyzul se z podělaných bot a v ponožkách šel zavřít po trase, kudy před vteřinkou dokráčel,  branku. A v těch samých ponožkách šlapal po naší vymyté dlažbě v domě. Je takový rozkošný, usměvavý, milý. Nemohla jsem mu říci: Ještě ponožky!

Začalo cvičení. A měření. Telefon tomu Kulišákovi Nejchytřejšímu ze všech na světě.

- Já tu mám 1,8888. Pinká mi to tu. Ale stránky se nenačítají.

Dostal radu, co má udělat. Za chvíli podobný telefon, jen číslo se změnilo. Přesun na půdu. Pomohla jsem mu vynést ntb.

- Máte nějaký pevný. Mně se za rok rozpadl.

- Jo, to je bytelný firemní, aby něco vydržel; mám pro Vás tu desku. Jestli chcete, ntb si odvezu.

Nechávám ho měřit. Utíkám si zkopírovat adresy asi dvaceti otevřených stránek. Nahoře mezi tím zjišťují, že internet funguje. Ale jen na půdě. Tak copak bude dál?

- Můžete mi říci, kam vedou kabely?

- Jako jak kabely? Vedou zdmi. Je to tu prošpikováno kabely. A kopat se tu nebude.

- Kdyby tam byl husí krk...

- Tady se kopat nebude a tečka. A stromy se nikde kácet taky nebudou! Stromy tu byly dřív.

Tak co si vymyslíme dál? Leze zas na půdu. Přeměřuje. Telefonuje. Jestli není někde smyčka, že by se tam net honil.  Na půdě zjišťuje zapojení OK. Přesun dolů.

Tak co zjistíme dál? A je to tu. Máme prý špatný kabel. To by mohlo být. Koaxial je tu už devět let. Hezky srolovaný. Takových deset metrů. Nikdy se jeho délka nevyužila. Nehýbe se s ním. Jen při malování... Kolikrát to tak bylo? Dvakrát? Hlavně že stále myslíme co by, kdyby, aby...

Hurá. PC funguje. A co ntb a wifi? Světe div se. WIFI začala fungovat taky. Dopo v háprdepu. Přijíždí pán tvorstva, světlo mého žití. Petroušek.

- Mohl byste mi říci, proč stále platíme? Jednou svič, jednou roučr...

- Peťuš, router.

- Jednou routr, jednou kabel.

- Ale ten stojí jen 35 korun.

- No jo, jenže k tomu pětistovka minimálně za Váš příjezd. Takže my jsme si koupili nový počítač zbytečně. Byl pomalý, ale mohl ještě sloužit.

- No mohl. To jste nemuseli kupovat.

Petroušek naježil bodliny. Vyřídí s majitelem. Miluji lidi, ale ten Kulišák, co radil vypnout wifi, tvrdil, že internet nejde kvůli mému ntb.... Svět se fakt zbláznil. Dopad vzdělání na naše peněženky.

Technik si venku utírá boty do trávy. Je to prý (povídal Petroušek) už třetí hromada nějakého tygra před našimi vrátky. Dám sem kameru a najdu si ho . Zvonek. Pošťačka.

- Máte tu dopis!

- Hlavně dejte pozor, ať nešlápnete...

Pozdě. Páskovou botou zajela do hromady i s bílou ponožkou.

V obálce dětská kresba. Obrázek mi poslal pro radost pan Opl z FB. Asi před měsícem mi asocioval mé malování kuřátka na klíně paní učitelky v MŠ. Vedla mi ruku, malému mazalovi. :-)

Chtěla jsem jet na kole za maminkou, pak pokračovat o vesnici dál k homeopatce. Krásný den. Zdržení s našimi IT odborníky. Než jsem spakovala ovoce, horkou vodu, caro, smetanu... Chjo. Tak autem. Až budou padat h. s háčky, vypravím se kolmo.

DD. Oběd. Včely pečovatelky -  pilné krmí. Oběd. Bylo by hezké nenápadně natočit cvrkot. Milé. Péče mohoucích o nemohoucí. Vezu maminku na terasu. Rychle přisunuji stoleček. Mám v košíčku hrneček, abych se nezdržovala sháněním hrnečku, horké vody...

Mamka si vychutnává lázeňské oplatky a kafíčko. Pečovatelky navážejí vozíky, lehátka na vzduch. Za mamkou sedí paní K. Volá na mě, ať ji chytím za ruku. Natahuji svou ruku, držím ji. Mamka žárlí.

- Mami, mohu paní K. ulomit kus karlovarské oplatky?

- Jen kousek! :-)

Paní K. si pochvaluje.

- Tam je čokoláda!

Stále by chtěla držet za ruku. Přichází druhá pan K. Ta se starostlivým výrazem v tváři. Nesměle, prosebně:

- Já bych taky potřebovala. Aspoň trošku...

Touží po dotyku. Chtěla by se taky držet za ruku. Jenže nejsem octopus...

- Zkuste se chytit za ruce...

Paní K II by chtěla vyzdvihnout z vozíku paní K.

- Ne, ne. Nechejte ji sedět.

Otevírají se dveře na terasu. Paní vedoucí. Dnes jí to sluší.

- Nebojte se, hlídám, aby nedošlo ke karambolu. 

Kamilka po dovolené zvážněla. Přichází paní Drahuška. Hezky se na mě směje. Kamilka zve Drahušku a paní K II na lavičku. Kdo má ruce a nohy, pomáhá rovnat lehátka na vzduch. Ó, velké díky za lidi. To je práce, námaha, dřina... Práh na terasu BARIÉROVÝ. Ztížený!!!

- Mamčo, jedu. Chceš kofilu?

- No, to bych si dala...

- Mohu dát, prosím tě, kostičku paní K.?

Neochotně svoluje. Na půl druhou k homeopatce. Jedu na poslední chvíli. Ano. Čert nespí. Ulice ve Smiřicích - se znovu celá uzavřela, frézují asfalt. Na jaře se tu nedalo projet. Chaos. Co to je? Všechna města rozkopaná... Pantoflíčky na špičkách nohou - ne, to nedoběhnu. Obracím auto, projíždím okolo učiliště - zkrátila jsem si doběh o dobrých pět minut. Paní doktorka už mě čeká. Hlásím změny. Volné nohy; uvolněné bez křečí; při strohém hodnocení se mi vkrádají do úst jemnější varianty hrubých slov; svět mě méně rozčiluje, dojímá, zlobí a přivádí k slzám. Jsem jemnější, klidnější, přátelštější, ale umím si vymezit prostor. Bonbonky mi náramně chutnají. Nasávám magnézium jak houba. Zlepšuje se mi zrak. Chci vidět svět. Někdy jsem celý den bez brýlí, až když jdu do auta, hledám je. Mé dvacetitisícové multifokály beru jen na dálku. Na blízko je stále odkládám.

- Jakou dávku berete?

- Dva, dva dva. Ale cítím chuť na víc.

- Můžete i dvacet.

Přeměřujeme dráhu jater. Minimální odchylky srovnány na středovou polohu - padesát. Ani ne čtyřicet, ani ne šedesát. Celé tělo běhá, jak má. Děkuji mu.

- Jste učebnicový typ. To jste mi udělala velkou radost. Je vidět, že se živíte zdravě.

- A nic to nechce. Jen užívat Herbalife a udržovat tělo v kondici.

Frčím přes obchody. Dnes svoboda, volno. Obloha se pomalu zatahuje. KIK - nic. Pepco - nic. Ačkoli KIK jo. Potkávám dceru své klientky. 

- Nebudeš chtít čaje?

Jedovatým úsměvem odmítá. Ten úsměv je odporně sladký. Ježí se mi chlupy. 

- Ale potřebovala bys něco odhodit. 

- Když ty nevíš všechno, víííííš?

- Co nevím?

- Já jsem vystudovala čínskou medicínu!

Tak to asi rychlokurz. Obézní, obrovské břicho a pneumatika. 

- Hele, i kdybys vystudovala dvě čínské medicíny, tak je potřeba tělo udržovat ve zdraví. Máš obrovské břicho. (To se z etických důvodů nemá říkat.)

Hodila po mně všemi zuby, co v tom široširém úsměvu vycenila. Lekla jsem se, jestli mě nekousne. Zaševelila něco na odchodnou. 

Holka, ještě něco zažiješ. Při odchodu z obchodu přátelsky hýkla své přeslazené: 

- Měj se hezky!

To víš, že se mám hezky. Mrůco. Ucho se diví, co mozek vymyslel. Zklidňuji naježenou sliznici žaludku. Tfujtajxl, to bylo sebevědomí. 

Kaufland - velký fík, hroznové víno - voní kořením; je doopravdické; bio okurku ve slevě - je levnější než nebio okurka. Absurdita. Lidl. Dva malé fíky, listové těsto - bílá mouka, palmový tuk - musím trošku hřešit. Schwarzwaldskou šunku, kvasnice, smetana pro Micku. Že by vyprchala moje oniománie? Tak zkusím ještě řezníka - soukromého. Hledají prodavačku. Ptám se, proč. Krásná tmavovláska, na jaře se zdála na první pohled studená; druhý pohled změnil názor; mile mluvila se zákazníkem přede mnou. Beru ani ne deset deka šunky, kousek játrové zavářky, ona ví, že fakt jen kousíček, kousek na polévku. Ptám se, proč chce odejít. Neváží si její i jedenáctihodinové směny. Dělá tu všechno. I práci navíc. Má dvě malé holčičky. Do školy... Smutné. Zdálo se, že tady mají rodinnou veselou hodnou přátelskou živnost...

Doma. Petroušek letos myslím podruhé nebo potřetí posekal zahradu. Nechal asi skoro deseticentimetrový trávník. Tento rok jsme měli nádherný, nevypálený, chladivý, překrásný huňáč.

Před domem mluví se sympatickým pánem s pejskem. Pejska před měsícem rozpáral nějaký psí hrdlořez. Pejsan už běhá, ale byl prý celý skalpován psem bez dozoru. Vyběhl z branky, zaútočil...

- Doufám, že tu nemá Váš pes oblíbené místo před naší brankou. :-)

Smějeme se. Jdou tu poprvé. Přistěhovali se z vesnice asi před měsícem.

Zlatý hřeb večera. Tramtarará. Dnes žádná formule jedna! Pět hodin. Dnes - servíruji pod třešeň - prkénko, křen, okurky, domácí chléb a jitrnici. Sobě půl, ale navíc burčák. Dnes se zprasíme. Jako moji klienti. :-)

Jsem tu ráda. Znepokojuje mě neúcta k osvoboditeli Osvětimi Koněvovi. Nenechává mě klidnou nepěkný vztah k Rudé armádě. (Bacha, mého tatínka přišli zatknout na smrtelné posteli. Živnostník. U nás výchova v duchu ty k. komunistické!) Kroucení dějin ještě za mého života. Děsí mě mizení našich lesů. Zdání právního státu. Ale stále je tu naděje. Jsou mezi námi vzory. Vlastenci.  Odvážní. Stateční. Selští ekologové jako Lubor Křížek. Před ním v předklonu se smeknutým kloboukem.  Pomáhá se stavěním hnízd pro orly a černé čápy; zavodňuje krajinu;  vysadil alej listnáčů... Poslala jsem mu příspěvek.  Nelámu hůl. Dualita světa - kolik zla, tolik se musí na druhé straně objevit světla. Prý ještě není konec. Lidé nemají pokoru k přírodě, jeden k druhému, ztrácí se důležitost základu státu - rodiny. Ještě nesedíme na hrnci. Až se to stane, mnoho prý pochopíme... Probuzení! Většinu to čeká po děsné zkušenosti... Svět skončí před propastí. DOBŘE!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Pavel-Opl-Zlo-ma-navrch-a-normalni-slusni-lide-jsou-pronasledovani-594429?fbclid=IwAR0n8QG7f4vrBZZInuDGzsgUtpEJ2H2b8SuYObTBLd0O_UG9H6vvnMBd5dA

Dobrou noc!

P. S. Děkuji za Vaši přízeň. VŠEM!