Trutnov II :-)

Musím vyjet v devět. Ať mám klidnou jízdu. První - umýt si vlasy. Vybírám, co na sebe. Nahlížím ven. Kocour nikde. Až budu zamykat, tak se zjeví Mour i Zrzka. Lítám domem - balím si nápoje, mixuji formuli k obědu. Odsypávám si ovesné vločky, kousek másla, minikrásnou skleninku s medem. Vozila jsem k mamce. Ten med ji pamatuje. Je tam na dně. Stejně nakonec vše mimo koktejlu a jablíček přivezu zpátky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-22/

Stahuji do auta tašky, měřič, kabelku. Vedle zas něco na novostavbě stloukají, nemám ráda cizí hlasy v blízkosti domu. Neumějí pozdravit. Bú. 

Jasně, Zrzka se cpe do domu. Rychle nesu Mourkovi.

Zrzko, a buď tu hodná. Páníček přijde až odpoledne.

Startuji. Půl desáté. Normálně bych to stihla. Kousek. Dvacet třicet minut. Ale když chytneš nákladní auto. A ještě jedno. A ještě jedno. Pak přijde řetěz radarů. Jedeš 52 km/hod. a ještě ti svítí červená cedule ZPOMAL. To za dvacet minut nedáš. Cestu lemují překrásné barvy. Podzimní kobyla v podzimním sluníčku - fantazie.

Očima brzdím hodiny. Ty potvory mám v autě nařízené o šest minut dopředu. Znepokojují mě. 9.56 hod. mozek přebírá - máš už jen deset minut do deseti. Jsi někde Na Výšince. Hergot, kdy už bude ten dlouhý kopec dolů k městu! Už je tu. Jak daleko je to ke kruháči? Hřbitov. Tady odpočívá Vladimírek. Děkan hradecké UHK. Jak dávno, kdy nás vedl na archeologickém průzkumu. Vykulené studentky. Já zamilovaná do jeho vlnitých vlasů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-22_Na_Den_zdravi_II/

Kruháč. Přede mnou nějaká slečna. Kjava si asi myslí, že stojí na stopu. Holka, řídíš auto. Troubím. Jeď! Jeď! Ne, ona ještě kouká, jestli neuvidí teda ten podzim na strakaté kobyle. Konečně. Zahýbám k továrnám. Aha, Siemens tu sídlí. Odbočuji vpravo. Ale blbě. Tady mi chybí ten přísný dědula. Do Siemense si můžeš vjet na volno. Obracím se na jejich dvoře, musím zahnout hned vedle vpravo. Ano. Tady to je. Zastavuji. Abych někoho nerozzlobila. Ukazuji, co je třeba. Jiný pán než včera se ptá, za kým jedu.

- Na Den zdraví.

- A to je jaká firma?

- To kdybych věděla.

- Od R.

- Jo, od R. Ale víc ze mě nedostanete. Cvaká do tabletu (moderní dědula) mou SPZ, jméno nechce. A firmu od er si vymýšlí. Pokyvuji, že se téměř trefil. Něco jako Rynza, Rynzo...

Telefon.

- Paní Hrobská, dorazíte dnes?

- Ano, už jsem v areálu. Jen parkuji. Nevím, jak si otevřít dveře.

- Jé, tak to já vám půjdu otevřít

Papíry se mají odevzdat na recepci a druhou plachtu večer s podpisem vrátit vrátnému. Když já jdu zadem. Recepci objevuji až večer - omylem. Parkuji zas na svém místě. Kdebyl z DD, ten ještěr slizký by mě opravil:

- Ale paní Hrobská, to NENÍ Vaše místo.

Rychle metoším po schodech s taškou s velikým stravovacím plánem pro jednu z organizátorek, na druhém rameni tašku s potřebami, na třetím rameni kabelu, na čtvrté rameno bych si chtěla dát měřič. Nějaký pán mi drží dveře.

- Prosím mohl byste mi ještě dát kšandu na rameno?

Hledá ucho, dává mi ho na rameno. Tryskem vybíhám obtěžkána hore.

Přes sklo vidím slečnu z agentury. S širokým úsměvem mi jde otevřít. Je tak široký, že ho vidím i z pod černé roušky. Tak hezky se smála.

Vítají mě. Mám pět minut zpoždění. Tady už je národa!

- Sedni si támhle. Máš tam celý stůl pro sebe.

Bezva. Rozkládám se. Od deseti měřím, vysvětluji, zapisuji, komentuji. S někým si smlouvám termín návštěvy... Čaj se hlásí, že chce ven. Ireno, vydrž. Ještě chvíli. Ještě tady tu skupinu. Ne, odbíhám na záchod, jinak se protrhnu. Okolo půl čtvrté, možná až ve čtyři se zastavuji. V tahu jsem makala jak černý. Korektně píšu barvu. Ne rasu. Smí se to?

Jdu předat program nové klientce.

- Je tady pan ředitel. Chtěla bych se mu věnovat.

- Který to je?

- Támhle na optometrii.

Právě vstává.

- Pane řediteli, myslíte, že byste se chtěl dozvědět něco o svých svalech nebo spíš tucích?

Hezký pán v roušce. Ostatně - všichni jsou v roušce. Jdeme si sednout. Chvíli nezávazně tlacháme o pohybu, svalech, stravování, autech. Vzdávám mu hold, že tu udělali takovouhle akci. Ve vedlejším prostoru si lidé mohou nechat zkontrolovat znaménka. Po své zkušenost - jen tleskám. Ředitel tak velkého kolosu musí být stále ve stresu. 

- To je můj svět.

Někoho mi připomíná. Říká, že vesluje. Aha, má na mysli ten vehikl z Domu z karet.

- Jo, moje Linda taky vesluje. Třeba pět kilometrů.

Má prý trenéra a ten mu řekne kolik. A v noci vybíhá několikrát týdně Černou horu.

- Tak to bych nedala. Černou horu jsem vždy vyjela lanovkou. Letos mi hrozilo, že bych ji musela vyjít. Ale zaplaťbůh k tomu nedošlo.

- Dala byste to. To mát jen v hlavě. 

- To je pravda. Ano, máte pravdu. Jak vám to dlouho trvá?

- Hodinku. To dáte!

Zrovna jsme se znepokojila, aby mě to nepotkalo ještě dnes.

- Víte, každý rok si chci poťapkat na Sněžce. Linda běží loni po Růžohorkách, letos Obřím dolem. Povídala, že Obřákem je to lepší. Ale mně - když už jsem ji kdysi vystoupala, se líbilo po té Růžové hoře. Někde na školení jsme slyšela, že nemáme z těl vytahovat nadlidské výkony. Nejsme olympionici. Zkracujeme si život. Loni na Nový rok jsem vyšlapala u Kuksu kopec. Nejprve se zdálo, že vyvrhnu plíce, pak i játra. Vyšlápla. Ale mohla jsem si klidně v plovině kopce odpočinout.  

Napadá mě, letos jsme zdolaly Portášky, Růžovou horu, to už bychom tu Sněženku vyběhly taky.

Měřím. Vysvětluji. Zapisuji mail.

- Máte hezké písmo.

Co na to říci. Když škrábu jak kocour a jen jsem se zasnažila elegantně napsat mail.

Odprezentováno. Dohodnuto. Je příjemný. Zavolám.

- Byl to příjemný rozhovor.

- S vámi se taky hezky mluví.

Jsem polichocena. Snažila jsem se moc nemluvit. Ale je to jako když chcete psát krasopisně a vydržíte to asi tak tři řádky. Pak začnete škrábat po svém.

Mají mluvčího s veřejností. Chtěla jsem si vyfotit jejich výrobky. Ale není to k publikování. Respektuji. Není to montovna. Je to výroba. 

- Nezapomeňte si říci o číslo pana xy, zodpovídá za styk s veřejností. Počkejte - nadiktuji vám ho. 

Diktuje krásně zřetelně a ohledplně. Když mi diktoval své číslo, taky kvalitně artikuloval, abych přes jeho roušku rozuměla. Toto se učí v rétorice. Musím mluvit tak, aby mě slyšely i poslední lavice. 

Jedna věc se mi nelíbila, ale to jsem já. Lidi - zdá se - mají dobrou náladu. Veselá atmosféra. Máme tu i polskou tlumočnici. Měřím. Zapisuji. Vždy je tu, aby lidem přeložila mé informace.

- Děvčata, včera ve dvě ráno jsem psala, že jste měly tmavé kostýmky se žlutými rouškami. Pak jsem se zamyslela. Mám velmi špatný postřeh. Vymýšlím si. Ale opravila jsem - nebo to nebyly roušky? Vypadaly jak letušky. Myslím, že to byly žluté šátky. A byly.

Ředitel i vedení se snaží pro zaměstnance jako poděkování za jejich dřinu dávat něco. Chystat aspoň malé akce jako výraz díků. Organizátorka mi svěřuje, co hezkého pro ně chystají na Vánoce.

Končíme. Dostáváme mimo honoráře i malé dárky, které si tu lidé mohli brát jako pozornost. Nabíječka telefonu do auta, antistresové prasátko, bambusový kartáček, mandarinky, jablka, jogurty, lahve na pití... Pozornosti pro zaměstnance, které zbyly. Kuchyň upekla ze zdravých mouk moc dobré buchty - jedna má drobenku z ovesných vloček a druhá tmavá - mňam. Chtěli by jídelníček pro noční směny. Co pro ně... Jo, někde to jde a dělají, co mohou, ale nemusí. No a někde, třeba v DD, kde mají, kde MUSÍ, kde je to přímo vyžadováno pro zdraví klientů, to néééjde.

Scházím po schodech za hlasy a smíchem kolegyň. Uau. Recepce.

- Máte papír?

- Mám, ale v kabelce. Já potřebuji nalézt rampy. Tam parkuji. Hned se mě někdo ujal. Dvě paní u výtahu se na mě hezky smějí. Byly u mě na měření.

To musíte vyjít o dvě patra výš a tam se dáte vpravo.

Děkuji. :-) Vida, když máš plné ruce, projde... 

Stejně se mnou jde dělník, taky jsem ho měřila a nahoře drží dveře, dokud ze tmy nezavolám - jo, je tu!

- Můžete zavřít! Děkuji! Dobrou noc!

Ano, je tu. Moje auto. Počkalo tu od rána. Co já dnes všechno postíhala. Vyřídit v mezičase telefony. Dohodnout prohlídku bytu. Srovnat věci do auta. Připravit si plachtu pro vrátného. Teď ještě ke klinetce s taškou jídla. Hlavně vymotat se ven. Jo. Vidím kolegyňku od vedlejšího stolu - už ukazuje kufr. Nemá tam mrtvolu. Zastavuji. Odevzdávám papír. Otevírám kufr.

- Podívejte, co jsem dostal!

Pán radostně ukazuje pomeranče...

Taky bych mu dala, ale nevzala jsem si. Místo abych vyjela za závoru, volám.

- Liduško, vyjíždím z TU. Přijedu tak za půl hodinky.

Rozjíždím se.

- Hej! Kam mi ujíždíte?

- Vždyť jste mě teď kontroloval.

- Aha. To jste Vy!

Taky už toho má asi plný vinty. Loučíme se. Jedu. Při výjezdu z Trutnova v táhlém dlouhém kopci se vždycky snažíme rychlým pruhem předjet všechny hlemýždě. Jenže dnes mě tu loupla dvě auta. Blinkr. Přeřazuji. Vychyluji se, stíhám je. Budu se jimi řídit. Povedou mě. Budou mě upozorňovat na radary. A tak se stalo. Jak jsem zahlédla koncová červená světla a ve výšce bliknutí, i já dupla na brzdy. Jak se rozjel, i já se rozjela. Na Kocbeřích to mají chytře. Před vesnicí vás zpomalí na sedmdesát. Myslíte si, jo - fajn, zpomalil jsem. No jo, jenže hned za cedulí na vás čeká radárek. Vše jsem ubrzdila. Na Kocbeři se jedno z aut odpojuje. Vede mě druhé. V Jaroměři jsme co by dup. Zajíždím do uzoulinké uličky. Přede mnou capká postava s pejskem. Že by měla psa? Vždyť říkala, že si opařila nohu. Nemůže chodit. Zastavuji. Paní se bojácně dívá. Auto a zastavuje. Ptám se, kam mám odbočit. Už ji vidím. Čeká u domu. Předávám tašku s objednávkou. Beru peníze. Chci vracet čtyřicet korun.

- To si nech.

- To je moc.

- Jen už jeď.

- Že jsem tu byla brzy?

- Že jsi nejela podle předpisů?!

- Jela jsem podle auta před sebou. Dobrou!

Doma mě čeká Mourek. Beru ho do náruče. Nesu k Péťovi do pracovny.

- Moure! Co tady děláš?

- Přišel jsem se na tebe mrknout, jaké to tu máš.

- Dej ho na terasu. Kde je Linda?

- Už je tu.

Mourek se na terase ovívá teplým vanem z obýváku. Pochrupuje. 

- Co si příští týden počnu s Kitty?

- Mourek bude muset nocovat venku.

- Moure, ty jsi zase ztloustnul. Mami, takhle mu dáváte dietu?

- Péťa říkal, že dostal a že má připravenu druhou večeři.

On říkal paštiku, myslel kapsičku. Řekne tvaroh, je to jogurt. 

- Moure, ty umřeš!

Mourek sotva funí.

- Mami, vždyť on tak ztloustnul, že ho škrtí obojek.

- Moure, ještě, že máme Lindu. Ty by ses nám tady zadusil. My mysleli, že jsi tak tlustý, a on obojek tě dusí.

Řehotáme se.

- Ustřihněte mu ho. Klíšťata už nejsou.

- Mami, otevři mu dveře na terasu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-22_Doma

Půl jedné. Už přišla rezatá madam. Mourek má vyhřátou terasu. Sedl si na křesílko tak, aby viděl do obýváku. Jak píšu, slyším jeho hníkání, odfukování, funění. Je čas. Ráno v půl osmé začíná cvičení a pak LDW - školení. Dnes jsem nezvládla oceňovací večer. Taky jak, že jo?

Ale byl to teda tobogan. Jdu zasvištět do peří.

Dobrou noc!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-21_Tak_dobjou_-_a_-_uz_je_rano%2C_slunicko_nakukuje_z_pracovny_do_loznice/<br>