Světýlkový

Dopoledne. Dnes bez skypu. Jako bych měla čas. Dostatek. Ta půlhodina k dobru není vůbec znát. Poslouchám o planetách, co nás čeká v konstelacích v roce dvacet jedna, dál v letech dvacet čtyři, dvacet pět... Jů, to bude žůžo. 

Někomu se zdá, že nás jak osla tahají za mrkví předpovědí, ale ne. Věřím. Jsem trpělivá. Jen pozoruji. Sílí mi intuice. Věci se dějí.

Nedá mi to, beru pero, papír, dělám si poznámky. Intuice opět v chodu. Jako bych popisovaný vliv planet cítila v kostech, prožívala.

https://www.youtube.com/watch?v=ZZvrwlowrek

Odškrtávám ze sloupce okna... Už jdu mýt, instalovat Vánoce. :-)

Zrzečka se mi motá pod nohama. Kontaktní zvířátko. Mluví na mě. Neškemrá o jídlo. Ne. Stále mraucá. Vlastně ani nevím, jestli mi neříká, dej mi najíst. Má jen radost ze života. Že mě má. Že tu není sama. Pustila jsem ji do zahrady. Seděla na prahu. Pozorovala krmítka. Poštěkávala na sýkory. Ale sama venku být nechtěla. Hned se vracela do domu. Zkusila jsme to ještě jednou. Ne, nechtěla.

Myju okno v ložnici. Micinčiny stopy na skle - poslední zamávání kočičí paní svým otrokům. Zrzečka má ložnici zakázanou. Sedí na prahu. Myju, jedním okem hlídám. Drzoun si vyskočil do postele. Vyháním ji. Bere to jako hru. Hop do postele ještě jednou, přibíhá do mé. Vynáším ji do pracovny.

- Tady si štěkej na ptáky!

Myju, myju. Hup, najednou sedí na parapetu. Pozoruje krmítko. Štěká na ptáky přes sklo. Nesu ji do pracovny na okno. Ne? Tak se jdi proběhnout. Pouštím ji samotnou z terasy ven. Tentokrát vyjela jak motorka.

Voynichův rkp. Nikdo ho ještě nerozluštil. Na konci zimy bruselská česká lžiTV ukázala dokument. Obrovský počítač v Ostravě se zapojil do luštění. Ne. Někdo na FB psal, že je rozluštěn, ale nechce se to pustit. Poslouchám paní Irenu; jednoduchá čistá krásná paní. Těžký život. Prodavačka. Metařka. Nezaměstnaná. Luští Voynichův rkp. Unikátní člověk. Ukazuje svůj trakař s košťaty. Nestydí se. Nadaná na jazyky, závratný inteligenční kvocient. Bystrý úsudek. Překládá tak, že se napojuje na autora... V dětství strádala. Jako pes žebrala o pohlazení. Maminka jí neuměla projevit lásku.  

Hovoří, jak sebere u kontejneru odhozené rostliny. Má v nich zálibu. Musí něco zasadit. Za každou cenu. :-) Někomu to dát. Nic se nesmí vyhazovat. Igor Chaun se směje:

- A že vám žádná kytička neuschne?

Krásné oči, moc hezký úsměv. 

- Neuschne.

- A za čtrnáct dní máte prales, že?

- Ano. Od kontejneru to tahám. Nikoho nepouštím do ložnice. Prales. To sbírám. Vyhozené, od kontejneru.

Její energie rostlinám prospívá...

Touha něco sázet, pěstovat - asociuje mi to mou maminku. Zahradničila celý život. Vodnářka. Lila na svět živou a mrtvou vodu vědění, moudrosti. Nikomu nic nevnucovala. Podvědomě věděla. Dřív jsem odmítala její rady, dělala jsem si po svém. Většinou věci nedopadly, jak jsem si představovala.

- Mami, a jak ty vždycky víš, co je správně? Proč já volím špatně, že to blbě skončí?

Jen se smála. Přišla doba, kdy jsme za ní začala chodit žádat o radu.

- No, podívej, nechci ti radit, ale já bych to udělala tak a tak. Ale ty si to udělej podle sebe!

A světe, div se! Ono to vždy mělo dobrý konec. Mami, děkuji.

A taky měla velkou zálibu v zahradě, v rostlinách. Zahrada pro užitek - k uživení sebe a svých dvou dětí. Rostliny pro radost duše. Jí vykvetla i násada od koštěte. Moje holky zahradničí. Deniska - to je přírodní člověk. Se psem v polích. Ruce zapíchnuté v půdě. Linda na své malé zahrádce v Pze vypěstuje a udrží! To je to důležité. Udrží. :-) Ve stáří jsem pochopila. Co bydlíme v zahradě v našem krásném domě, ráda sázím. Ale!!! Kytičku neudržím. Učím se. Například: Kytky potřebují zalít. :-) Ne všechny stejně. Mám jich velkou spotřebu. Neumím. Ale učím se. A sázím a sázím. Pleju. Strkám ruce do hlíny. To bych ještě před deseti lety neudělala. Půda fuj. Dnes - půda, ach, jak krásně voní. Když v pozdním jaru lyžujeme, vedle vleku už voní hnědozem, nasávám ji, nasávám vůni jara.

https://www.youtube.com/watch?v=EoTypqcQQf0

Poslouchám u práce astrologické výhledy různých odbornic. Každá se vyhne tomu, že rok dvacet jedna už bude ten ideální. Konejší, že to nejhorší máme za sebou. 😍 Poslouchám o planetách, jaký vliv která má. Saturn učitel. Prý jsme ho tu letos měli na ochutnávku od března do 1.7. To je ten, který když sejdeme z cesty, vrátí nás. Zlomíme si nohu, ruku... Omezuje, zpomaluje, zdravá brzda při odklonu z daného směru. Příští rok je Saturnův. Navigace - budeme ukončovat, co nám nepřísluší. Saturn ve vodnáři prý nebude o filosofování. Saturn nás pomalu, jistě, bez zkratek povede ke svobodě. Cesta ke svobodě - to zní nadějně. Ukončení přebujelého vodnářství... Saturn ve vodnáři je jednou za třicet let. Saturn brzda, Uran plyn. Rozbalte to! Dostali jsme internet, telefony, WIFI... Jeli jsme na plné obrátky. Ta paní to tak dobře vysvětluje. Asi v roce dvacet dva nebo dál i ti nejzarytější ateisté produchovní... Spějeme od individualismu ke kolektivismu. Ne, že bych byla stádní, ale mám ráda lidi, chci se s nimi družit. Základem je vyléčená srdeční čakra. Říkám tomu vibrovat na vlně lásky. Dávno dávno tomu je, co jsme se na meditačním týdnu učila vizualizovat - vše se mi splnilo. Do puntíku. Těším se. Základním předpokladem je láska. 

Odškrtávám z papírku ve sloupci úkoly.  Neubývají.

Terasa. Nechce se mi. Ustrojit. Kbelík vody. Setřít. Sáňky dostaly ližiny. Tímhle slovem jsem trápila v diktátech. Není příbuzné s lyžemi. Mám tolik vánočních nepotřebností. Až jednou odejdu, hodí je do kontejneru. Pokrývám sáňky větvemi; zdobím je šiškami. Pokládám květ vánoční hvězdy. Zapaluji svíci v lucerně. Na stolečku v obří číši . Růžová srdíčka svítí na naší terase celoročně. Pohozena přes okraj skleněné nádoby...

- Peťuš, dej mi prosím tě do lampionku nové baterie.

Ještě girlanda. Chtěla jsem ji obtočit okolo sloupu. Hezčí bude, když se poplazí po okraji schodu. Miluji kýč. Mám ráda trpaslíky. Jednoho mi koupila maminka. Bránila jsem se. V Polsku na tržišti:

- Vyber si.

Vybrala jsem si. Stojí pod smrkem. Jak ráda jsem, že si mají víly v noci s kým zatančit. Jeden mrňavoučkovaný hlídá druhou terasu. Zasklenou. Třetí - toho přivezl odněkud Petroušek. Lucerna mu svítí na elektřinu.

Terasa nazdobena. Lidé se budou zastavovat. Péťa bude ve tmě poslouchat ty věty... Podívej, to je ten hezký dům. Hele, jak to tu mají pěkné...

Jdu si chvilku lehnout k Petrouškovi do pracovny. Zrzečka se mi položila na hrudník.

- To přišla sama?

- Sama. To by Micinka nikdy, nikdy neudělala. Ještě pověsím na lustry větve.

- Už ne, odpočiň si. Jedu pro mléko.

- Zatím zatopím.

Už je zpátky. Teprve jdu prohřát dům.

Od dvaceti školení. Vyplňuji statistiku. Kontroluji paragony. Před půlnocí odcházím z pracovny.  

Sedám ke psaní. Zrzka si che hrát. Útočí. Vyskakuje zazadu na opěradlo sedačky. Ty vorle, jak ji zkrotím, až budeme mít novou? Je jak veverka. Hop sem, už je tam. Drápky se zarývá. Chvíli si lehá za mou hlavu. Vr. Vrrr? 

- Co chceš? Slez. 

- Vrr. 

Padá mi hlava. Probouzím se. Do postele. Zas je jedna. Chci někdy dřív.

Dobrou noc!