Rájem

Ráno chceš nechceš vstávám na devátou. Chci se účastnit od desíti hodin procházky pevnostním hřbitovem s ing. Jiřím Černým. Mám toho dost stihnout. Kočky, sebe, svačinku Petrouškovi, pití s sebou…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-13-rano

V deset vyjíždím. Na hřbitov vnikám asi o deset minut déle. Už tu je skupinka asi patnácti posluchačů. Nejvíc nadšená jsem asi já. Proč? No. Když jsem byla malá, v naší čtvrti jsme se kamarádili já a Jitka, Pepíček a Pavel. Jitka Černá, sestra Jirky. Jejich maminka byla, jak to říci, zvláštní. Myla si i housky. Poslala mě třeba pro pět housek a říkala:

- Vidíš, tobě dá paní Rösslerová čistší, než mně.

Jitka byla nesmírně hodná. Hodňoučká holka. Kudrnaté vlasy. Vyučila se v Kopidlně zahradnicí. Někdy mi vyrobila na hrob pro taťku věneček. Nechala si odoperovat nějaké znaménko a nechala tady dvě děti. Zapomněla jsem se dnes zeptat, jak jsou už staré, čím se staly… Jitka měla staršího bratra Jirku. Ten nás pořád zlobil. Ne zle. Ale občas otravoval. Byl starší a tím nám vadil. Jirka šel pak na vojenskou školu do Vyškova. Pak předpokládám na inženýra na Vojenskou akademii do Liptovského Mikuláše. Tady v pevnosti měli všichni inženýři vystudovanou vojenskou v LM. Dnes Jirka utrousil, že byl dokonce - řeknu laicky - na raketové nástavbě v Kyjevě. Jako voják, a to mu říkám stále, byl zelená guma. Dalo by se to říci i eufemisticky. Miloval svou vojenskou práci. Po roce devadesát se stal správcem hřbitova a hrobníkem. To mu moc a velmi sedlo. Byl nejlepším hrobníkem na světě. Jeho láska k historii, k faktům, jeho četba, studium, možná i jeho vojenské zkušenosti – to všechno se snoubilo v jeho práci. Prý posekat párkrát za sezonu hřbitov – levou zadní. Vykopat hrob – pohoda. Asi před pěti šesti lety už ho zmáhalo v lednu nebo únoru kopat ve zmrzlé hlíně. Vždycky se zpotil a byl z toho tři týdny nemocný. Jinak by to prý fyzicky zvládal dodnes. O hřbitov se staral neuvěřitelně pečlivě až vášnivě. Všechny pokácené náhrobky, propadlé hroby, nečitelné nápisy, všechno nechal opravit. Jo, ono se řekne nechal. Ale k tomu jsou potřeba peníze, lidé – lidská činnost. Organizace, logistika a souhra. A to on uměl skloubit. Pamatuji, jak fotograf Novák, to byl normální člověk, pomáhal s překlady, hledáním identit na ruských, rakouských, německých zastupitelstvích. Máme tu i hroby turecké. Zrovna v blízkosti naší hrobky. Jo, taky mi bylo odkryto, kde je ta mladá dáma, která si asi tři místa vedle nás zřídila hrob pro sebe.

Jirka vyprávěl, jak dostal třeba od řeknu hraběnky z Rakouska sto nebo více šilinků. Když už byla stará, přijela taxíkem. Řekla – chtít vence, pomoc. Jirka ochotně donesl věnce až na hrob.

Jednou sekal na ruském hřbitově. Slyšel křik. Malý Holanďan se propadl do hrobu. Tehdejší ředitel TSM prý neměl peníze. 

- Dej tam dlážku. 

Kluk ji odkryl, žuchnul ke kostře… Jirka dostal sto guldenů. Myslím, že si je nechal proplatit za tři a půl tisíce korun. Asi za dva tři roky Holanďané zas přijeli. Klukovi už bylo asi deset. Hned se k němu hnal. Poznal ho. Jako zachránce, který ho po žebříku vynesl nahoru. 

Byl laskav, zaléval babičkám v lázních hroby. Měl kafe a lahví na rozdávání. A to on uměl rozdat. V posledních dvou letech své činnosti doprostřed hřbitova zavedl vodovod. Zas – peníze. Černou hadici zakopat do země. Výkop vést hřbitovem. Myslela jsem, že vodovod je tam už dvacet let. Ne. Spletla jsem se. Konve máš u ruky. Senzace. To oceníš, když máš konev nést daleko. Jirka dnes vyprávěl mnoho příběhů, které znám, ale ten o těch dvou oficírech, často jejich náhrobek dávám na FB, ten s tím lvem, tak ten někde našel ve sprosté verzi. Dva oficíři jeli ve dvě v noci z flámu z pevnosti kopcem Šoubrák. Jméno nese podle zahradníka Šobera, možná Schobera, který bydlel v domku s podloubím dole pod pevností nad Metují. Na klíně měli lehké děvy a u toho prováděli sex. Kůň se splašil. Rozjařené hochy to stálo život. Kamarádi jim jako lvům salonů nechali zhotovit pomník s ležícím lvem – salonů. :-) Taky jsem nevěděla, že hroby u protější zdi od naší hrobky jsou asi od roku 25 nebo tak nějak nadosmrti proplaceny do konce existence hřbitova. I když nebudou udržovány, nesmí si je nikdo koupit. Jirka tam hrobku má. Vyprávěl, jak k ní přišel. Ředitel TSM ji tehdy propadající se chtěl nechat zasypat multikárou. Jirka se postavil proti. To ne. Prý – tak si ji kup. Tak si ji koupil a zachránil. Leží tam jeho táta kominík, jeho hodná žena Miluška a ještě někoho jmenoval. Jeho maminka má hrob přes cestičku. Jo, u těch dvou hrobů se stejnými jmény a kudrlinkami jsem se dozvěděla, že k sobě patří tři hroby... I ten mezi nimi. Ještě jeden zakázaný hrob se nějak prodal. Frostovi – zakladateli vojenského muzea…

Vedle naší hrobky přes uličku má hrob Oldřich Mácha. Sjel za první republiky příkré schody od ruské pravoslavné kapličky dolů ze šancí k řece. Dvakrát. Myslela jsem, že jen jednou. Vojenská kola nebyla to, co dnešní horská. Potřetí si zlomil vaz. Jirka nastoupil v devadesátém čtvrtém roce. Na Máchův hrob chodila asi devadesátiletá stařenka. Tak dvakrát do týdne vždy nové květy na hrobě. Pak už jezdila taxíkem. U Jirky si odpočala, vypila kafe.

- Mám tam ještě Oldříška?

Ona ho milovala do smrti. Asi v devadesátém osmém umřela.

Asi před dvaceti možná více lety jsme s Lindou ráno v devět nastoupily s brožurkou Průvodce pevnostním hřbitovem od fotografa Václava Nováka. Hned první hrob Martina Veselého jsme nemohly nalézt. Jirka ochotně hned ukázal místo u zdi. Dnes už je tam tabulka. S Lindou jsme poctivě procházely všechny hroby, všechny příběhy, osudy až do zavření hřbitova. Pamatuji, byl hezký teplý prázdninový červencový den. Mám v paměti jednotlivé hroby. Jen ty generálské. Ty ne. Vím, kde jsou, ale osudy nevím. Loni v prosinci na přednášce o pevnosti Terezín (Trávčice) jsem se dozvěděla, že každý velitel pevnosti dostal manuál, jak pevnost používat. Kdo tu nikdy nebyl, myslím tím pevnost Josefov (Ples), nepochopí o jaké důmyslnosti hovořím. Překrásná barokní unikátní stavba. Jsme jedno z mnoha měst hvězda. Na světě je mnoho citadel, pevností a říká se jim města hvězdy. Cihly z naší pevnosti tzv. šancovky znějí na poklep. My jsme na konci zahrady měli do minulého roku od války ze šancovek zeď. Kdyby město nezaváželo příkop, nenaváželo neustále hlínu, která se tlačila na naši zeď, měli bychom ten unikát na pozemku stále. Na své náklady jsme opravili, zaplatili. Tak se dnes chová stát k platičům daní.

Jirka asi začal hrobem mastika – šlapače varhan. Protože na konci procházky jsem ho prosila, ale to už prý říkal. Na FB jsem dala mnoho dnešních videí s příběhy. Do rajčete ne, neb bych tu nahrávala do rána. A hlavně – člověk musí přestát reklamy. Jirkovy výklady si pečlivě uschovám jako klenot. Jestlipak se mi ještě někdy namane mít ho za průvodce naší pevnostní perlou.

Petroušek už netrpělivě posedává u kostela. Sleduje program o historickém tančení. Ještě se vracím zapálit rodičům všechny lampy.

Dnes žádný koncert, žádná rekonstrukce bitvy, jen proletím stánky. Mám ráda zastavit se u vojenských chirurgických předmětů z minulého století. Na to dnes taky není čas. Pořád slyším:

- Mám hlad. Mám hlad.

Ježiši, kdyby třeba říkal: Moóóóravská Třebová, Moóóórávská Třebová, tak by mě neznepokojoval tolik. Nabízím mu, jestli se nenajíme tady. Ne. Jedeme do Tropicalu.

- Petroušku, potřebuji nalézt Ateliér Holubí dům.

Běžíme ještě do Bastionu IV. Potkáváme známé. A znovu známé. A jiné známé. Paní s vitrážemi z Ateliéru Holubí dům ne. Cestou jsem se zastavila u paní s kartičkami, s motivačními magnetky, s tou bych stála dlouho. U jiného stánku se ke mně hlásila srdečně paní, kterou si vůbec nepamatuji. Dnes to bylo chaotické. Neměla jsem čas hodiny obcházet, pozorovat, prohížet, nakupovat, jít na koncert… Ne, mám hlad, mám hlad. Rychle hledám na FB Holubí dům.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-13-atelier-holubi-dum-krasa-radost-neha

- Peťuš, divej, jsou někde, kde je nemocnice. Jdu vcelku najisto. Našla jsem. Paní Čtvero ročních andělů lehce prodala. A všechny naráz. Vybírám si dva. Do nového zahradního domku u ní ještě něco koupím. Ale čekám. Ukazuje vitráž. 

- Víte co to je? To je levandule. A víte, co jsou tyhle ozdůbky?? 

Sama si odpovídá. 

- To je vůně levnadule. :-) 

Beru dva dárkové anděly. V březnu jsem od  umělkyně dostala do SZ zprávu, jak nějaká má FB přítelkyně u ní nakupuje kvanta. Viděla u mě vánoční video. Zajímavé. Proto obchodníky na FB vystavuji i s jejich vizitkami. A na Velikonoce vitrážistka ještě neměla na trzích u nás sbaleno. Šup, už jsem dávala ukázky jejího nádherného tvoření. Zájemkyně ode mě jí psala, že chce to, co není na e shopu. No nebylo – teprve to bylo na trhu. :-) Směju se. A ještě beru maličkého anděla. Je jak miminko. Dává mi z radosti ledňáčka. Ó, to velké díky. Zas přijdu.

Jedeme konečně do Tropicalu. Ne. Petroušek má smůlu. Je tu Tropická charitativní pouť. Autem bychom se neprobojovali. Směr Ratibořice. Hotel Holzbecher. Tady jsem se 19.7.1975 poprvé vdávala. Ivulka mi tehdy povídal.

- Iri, my tu máme camelky. Nenápadně si vezmeme.

Kradl si na své vlastní svatbě. :-)  Do zásoby. Totiž dřív byly Sparty nebo Clea a na svatbě se nabízely Camel s velbloudem. :-)  Platili to naši rodiče. Dnes už se prý na svatbách cigarety nenabízejí, protože se prý ztrácely celé kartony…

Mají tu rychlou a ochotnou obsluhu. Ceny taky vysoké. Vynikající pinot. Dobře vaří. Spokojenost.

Tak tady jsem začínala svůj dospělý život. Den před svatbou mi mamka zezadu takovou ubalila, když jsem se po ní nějak oplázla, že si to pamatuji ještě dnes na prahu osmašedesátky. Sama se už nacházím v podzimu svého života… Uvědomuji si to v posledním čase intenzivně. Čas má na podzim svůj zvláštní běh. Jsem na něj připravena? Zdá se, že to bylo včera, kdy jsem byla mladá, zamilovaná, čerstvě vdaná, a právě tady se konala naše oslava. V příštím týdnu to bude právě 49 let. Zakotvila jsem s Ivulkou v jiném životě. Poznávala jsem nové věci, nové lidi. Naučil mě poslouchat Jethro Tull, Franka Zappu, QUEEN a jiné kapely. Pomalu jsem opustila své milované Golden Kids a písničky z dospívání. Teď už jsem byla dospělá. Rychle jsem vystřízlivěla. V těhotenství s Deniskou jsem nemohla smutkem mluvit. Stýskalo se mi po mamince, po teple našeho domečku, po upřímnosti… Jako spojence v jejich domě jsem měla kocoura Zappu. Mé zakotvení v novém životě bylo vratké. Mé tělo chtělo umřít. Ale duch to řídil jinak. Zrovna včera jsem přemýšlela, kdybych tehdy umřela, nestál by náš dům, nepoznala bych Petrouška, bůhví, kdo by opravil zahradní domek, nenarodila by se Linduška. No. Dobré, co? Do pohádky se to moc nehodí.

V těžké době nemoci, zauzlení střev, zánět pobřišnice, pohrudnice, řekli mamince a Ivě, ať uspořádají mé věci… Jenže já to nevěděla. Přežila. Zdálo se, že mám před sebou fůru času. A teď se ptám – kam se poděly ty roky? Jeli jsme nějakým rychlovlakem. Teď pomalu přistáváme…

Platíme. Už můžeme jet v klidu odpočívat domů. Peťuš, děkuji za trpělivost! Moóóravská Třebová… Jsem ráda, že už nemáš hlad.

Doma kočandy. Než jsem nasdílela fotky, byl večer. Ani jsem se nesmočila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-13-vecer

Stmívá se. Obloha rudá. V korunce jabloně štěbetá kos. Nervózně přeletuje. Na plot. Zpátky na strom. Na dlažbu.

- Kose, uteč! Pozoruje tě Mour. A to, že spí, tomu nevěř!

To Žofka, ta se nežinýrovala; šla se mrknout zblízka. Kos se znovu a znovu vracel. Odváděl pozornost? Křičel dost vyděšeně. Včera Mourek stisknul asi jeho kluka. Možná, že někde jsou schovaní další kosáčci. Petroušek pozoruje rudé nebe. Divné.

- To asi dnes ještě něco přijde.

Tak to říkávali lidé za mého dětství. Dnes už se říká:

- Radar ukazuje…

Petroušek odchází spát. Znovu si prohlížím fotečky. Raduji se z andělů, mýdel, motivačních magnetků. O půlnoci jdu sbírat slimáky. Lije. Ono lije? Tak to nebudou. No. Pár jich beru. Na místech, kde je očekávám. Jako kdyby ti sebraní a rozpuštění v soli stihli dát svým kolegům informaci, kam mají zítra znovu lézt hodovat. Jdu na jisto. Chráním rudbekii, všechny afrikány, nevěstiny závoje, hlavu Davida – do jeho vlasů chodí šmejdi taky hodovat. Beru hodně českých. Ti se nebojí vody. Jen bublají v solné kaši.

No. Jdu spát!

Bylo to dnes náročné, ale překrásné. Spanilé myšlenky mě provázejí do postele. Doufám, že si je vezmu do snů.

Dobrou noc!