Rajčata, končí vám sezona :-)

Jak ten čas letí. Čtvrtek. Po Kateřině. Před adventem. Jak moc se vždycky těším! Ale moc. Čím starší, tím víc! Od dožínek, přes vinobraní v Kuksu, svatohubertskou jízdu v Kuksu, přes Dušičky a předvánoční trhy v Kuksu neomylně jedeme k cíli. Nejkrásnější pohádkové období roku. Venku krátký svit, brzy tma, v zahradě zebou nohy, doma krbová kamna prohřejí celý dům. Deset let v našem novém domě - dá se ještě říkat novém? - spíš krásném se s námi těšívala Micicinda. Naše krasavice kočičí, hraběcí modelka. Neřekla nic. Odešla. Nevíme kam. Podvědomě ji stále čekám. Ale po týdnu jsme ji přestali volat. Tak tu vedle mě věrně leží naše nová zrzka. Teda Zrzečka. Reaguje na jméno. Následuje mě domem z místnosti do místnosti. Naše Micinka koupelnu oklikou vynechávala. Neměla ráda, když jsem jí myla bláto z pacek. Nechala si to líbit, ale kníkala. Tenhle malý zrzavý raneček vedle mě to zažil už dvakrát. Taky nesouhlasila. Při osušování paciček ubrouskem ho rozcupovala jako hračku. Tak tedy už slunovrat klepe na dveře... Věra Varády radí. Před 20. prosincem - useberme se. Čekají nás silné energie. Snad to přežijeme. Když už jsme přežili tenhle rok, tak závěr snad dáme. Nemá se křičet hop, dokud není přeskočeno, ale prý to nejhorší máme za sebou.

https://www.youtube.com/watch?v=y-NRAJfAX3A

Skyp s maminkou dnes tekl jak víno. Uprostřed hovoru potřebovala na záchod. Vražedné celosvětové divadlo v bílých maskáčích. Takové nosili Němci na horách. Na sněhu je nebylo vidět. Čtvrt hodiny do konce rozhovoru. Tuším, že dojít do prašivého oddělení obnáší navléknout na sebe hadry. Nechci si to představovat. Umělé hloupé přiblblé donebevolající hrátky s obyvateli světa. Ničení všeho...

Paní Hudáková je tu. Stěžuji si, jak starý močový měchýř musel dlouho čekat... Dostávám uklidňující odpověď. Věřím, že mamku vysadí před skypem, aby sami neměli problém s hadrováním. Kolikrát se mi stalo, že jsme šly na záchod zbytečně. Ale kolikrát se mi stalo, že ne.

- Ale hroznější věc vám... Ne, strašnější, včera se rozbil hrneček ten malovaný maminčin...

- Hrnečků máme plnou skříňku. Nic se neděje. Přivezu příležitostně.

- Zítra budu na své práci, v pondělí zas budu na servisu.

To mi nic neříká. Dnes mám konzultaci s homeopatem. Jedu, jedu. Jde mi o srdeční čakru. Srdce se mi zas otevřelo, z nízkých hodnot je těsně na hranici správnosti. King kong, Zrzečka, práce na sobě, práce v zahradě, návštěvy našich mladých. Vše je v pořádku. Srdce, plesej! Jedno maličkaté na růžové hedvábné šňůrce nosím  asi tři týdny na krku. Intuice? Sybol?

- Zvláštní. Tohle srdíčko kdysi dával můj vnuk své mamince. Odbyla ho, že takových blbovin už od něj má... Vybírala jsem zatáčku: Já bych si ho velmi vážila, kdybys mi ho dal. - Asi před čtrnácti dny jsem tuhle růžovou cetku vytáhla asi po šestnácti sedmnácti letech, vyprala růžovou šňůrku, navlékla na krk.

- Máte velkou intuici. Pracujete se symboly.

- Mám pocit, že je okolo mě těsto, tlačí se na mě. Valí se, krásné, hebké, vykynuté. Divné, že to není černé bláto. Ale mačká mě to. 

- Z černého bláta není úniku. Intuitivně cítíte zavalenost, ale světlým hebkým těstem.

- Jo, je nádherné, má barvu slonové kosti, ale tlačí se na mě. Hmota.

- Ale vy se umíte bránit. A těstu - to jde. 

Spokojenost. Jde to.

Mířím k autu. Nikde nikdo. Jen občas člověk s tlamotmelem. Jéžiš, to si někdo vymyslel. Tento neologismus není vhodný. Tak ne, s rouškami na tvářích. Ve Smiřicích tahají roušky na ulici. Proč?Mění si je? Vstupuj do jediného obchodu. Květinářství. Kupuji svíce, aranžovací potřeby. Nechávám tu skoro pětistovku.

Jedu cestou okolo mamčina DD. (Ty vorle, víte, co by řekl ředitel? To není domov vaší maminky!) Jo, přenesený význam - na stolku mám Erbena. Taky mi tam neleží Karel Jaromír. Sál rázem ztichl; celé město bylo na nohou - to si nedovedu vůbec představit; jít na rtg - ne na Wilhelma; sníst talíř polévky - už slyším chřoupání porcelánu v puse. Dosť boĺo tropov! Volám paní Hudákové.

- Paní Hrobská, já jsem teď v kovidovém oddělení. Zazvoňte si...

Óó, pochopila jsem, co znamená být na své práci, být na servisu. Ty vorle, koviďáci, prašivci. Možná je to cvičení na leden. Uvidíme, co nám Bilík připravil. Slibuje 30% úmrtnost. Nebojím se. Volám kancelář. Beru bonboniérku Geisha, hrneček s lyžařskými přezkáči a lék z lékárny. Utíkám podat věci... Zrovna výtahem, kterým vždy sjela maminka, sjela postava v bílém. Rytířka v brnění. Bílé pytle.

- Jé, to jsem jí mohla dát.

- To ne. Ona asi svezla kovidový odpad.

Řehtám se té blbárně. Stejně si kovid najdou, kde budou chtít. Všude, kde potřebují založí ohnisko. Nezvětšují mrtvé zbytky a mají případ.

V autě právě hlásí, jak v nějakém DD odebírají klientům pečovatelky testy. Ne! Jak to myslí??Pečovatelka může mít i střední zdravotní vzdělání. Odběr DNA smí dělat jen určená poučená osoba... Ne, jdi od toho. Ta chytrá z Alzheimer centra Praha by se ti vysmála. Kjava.

Skyp s Lindou. Twitter Jie@jietienming

- O rozvolnění opatření rozhodne vláda v neděli po slavnostním hodu dvacetikorunou s Aloisem Rašínem.

Vtipné - ministru Havlíčkovi - kdy on spí?

- Dobrý den, pane @KarelHavlicek_,

nepřijde vám rozhodovat den předem o otevírání obchodů a služeb zbytečně zbrklé? Co to nechat na pondělí ráno, až budete po víkendu odpočinutý?

Volá paní Hudáková.

- Paní Hrobská, ten hrneček byl divný.

- Že vy jste ho zas rozbili?

- No já jsem ho chtěla vymýt, ouško mi zůstalo v rukou. Upadl na zem.

Řehtám se. Ne, to není možné. Taková úroda štěstí! Ouško měl pevné. 

- A ještě jsem se o něj pořezala.

- Přivezu další. Byl v pořádku. To byl ten s těmi lyžáky. :-) Vida, sama jsem minulý měsíc potloukla skleniček, talířek... Mám radost. Potřebuji vymlátit ty reklamní. :-)

Jdeme do zahrady. Zrzka si to užívá. Likviduji rajčata. Hodně jich stihlo nazrát. Hledám v kůlně misku pod ibišek. Včera ho skolila na zem. Miska se rozbila. Likviduji kbelíky po rajčatech. Sezóno, letos jsem se pomněla. Různých druhů, chutí, tvarů, barev... Výborná!

Navážíme bednu polen. A teď může začít mrznout. Volám Zrzečku. Jde se do tepla. Tvořím uhlíky. Povedlo se mi nesmírně prohřát dům. Oharky sálají.

Zrzečka. Takové milé, hodné, přítulné kontaktní kotě. Pomalu roste. Rychle se z ní stává saper. Třikrát denně začne používat náš dům místo lesa. Přeskakuje ladnými skoky přes roh konferenčního stolku. Doskočí na moje lýtka z boku, plynule se odrazí a plavným skokem se přehoupne přes opěradlo pohovky. Číhá. Útočí. Povrkává. Provokuje. Zklidnit? Ani náhodou. Číhá na každý pohyb. Jak sáhnu po bílém fixu, lítá za ním na gauči, vodím ji na koberec, na gauč, na koberec, na gauč. Neúnavně skáče dolů, nahoru, dolů, nahoru. Zkouším, jestli už stačilo. Ne. Beru laserové ukazovátko. Na to čeká. Honí se domem, kam světýlko dosáhne. Konečně uštvaná skládá své tělo ke mně. Nechává hlavu houpat se z gauče. Pomalu se sesune. 

Ráda spí u mých nohou. Oblíbené nebezpečné místečko má pod houpacím křeslem. Tam si nikdo nedovolí sednout. Nemíním prožít další ataky. Je třeba se pohybovat pomalu, žádné prudké pohyby. Srdíčko na provázku na krku nenechat houpat se. Všechny rychlejší pohyby eliminovat. Mohly by být použity proti mně.

Potichoučku odcházím do koupelny. Ve dveřích mě vítá Zrzečka. Přemisťuje se po břiše. Jak voják, ale jak mě předjede v chodbě, to netuším. V koupelně vymetá všechny rohy, všechna místa, kde by Micinka nikdy neulpěla ani zrakem, natož aby se rozvalila na žhavou dlažbu pod mé nohy. Naučila se - najednou zmizí. Ví, že do ložnice nesmí. Odchází si skočit na deku do Petrouškovy pracovny. Spíme až do našeho probuzení. Neotravuje.

Tak, právě se sesula pod křeslo. Jdu se vykrást do koupelny.

Dobrou noc!