Prohihňán, prochichotán, prosmát, prořehtán, prořehoněn, prořehotán
Ráno. Pozdní. Telefon. To bude Linda. A je to Linda! Ranní ptáče observuje latifundii.
- Mami, byl tu srnec. Obhlížím pozemek. Koukám, jako by tu chodil medvěd. On se bořil do hlíny.
- Má to tam nachozeno. A vy jste mu přemístili pozemek.
- Ta jabloň je zas menší, no jasně…
- Ohlodal?
- Já jsem si říkala: To on ji nenajde!
Řehtám se. To si myslím o slimácích taky. Nenajdou přece kytky v květináčích. A najdou. Šmejdi slizcí. Trefí až do skleníku!! Prý – afrikány nežerou. Ohoblují je do stonku. Nic nezbyde.
- On je fajnšmekr. Má rád mladé výhonky jabloní.
- Tak jsi mu padla do chutí.
Koupila stromy, aby na pozemku držela krkonošská červenozem. Spíš aby pozemek držel na povrchu. Aby déšť nesplavil hlínu. Soptí dál.
- Ještěže nežere rododendrony.
- Hele, pamatuješ, jak ses na podzim rozplývala, že srnečka chodí na spadaná jablíčka. A měly jsme obavy, aby se neožrala z těch nahnilých a kvasících? Vzpomínáš na ten text o Pražákovi v Krkonoších?
Smějeme se. To sedí. Pražanda se přestěhovala do Krkonoš. Do P. S. zkopíruji odněkud text… Jen pro připomenutí nebo pro neznalé. Je tam i o rozkošných srnách a panáčkujících zajíčcích. Řehotám se. Linda jde dál.
- Ukaž? Borůvky – ty nežere, ale zas ptáci mi na ně chodí.
- Dej na ně gázovinu.
Na jaře jí jednu borůvku podežral hraboš. Ach, tak skvělá příroda. Hraboši, srnci, komáři, slimáci, ptáci… Všichni chtějí žrát.
- Ještěže ta jabloň je vyšší než od toho Topinky. Tohle budu muset na podzim oříznout. Achjo. Budu si muset pořídit…
Hádám:
- Flintu?
- Ne, pletivo. Všechny výhonky, všechno, co mně narostlo, sežral.
- On to má u vás jako u rautu.
Když měli pozemek zarostlý buřinou, možná jim tam chodili taky. Ale měli dostatek. Nová výsadba s mladými lístečky láká ke stolu.
- Já jsem si říkala, že by tu nemusel tu jabloň najít.
- Tak si to oploťte.
- Mami, to není jako u vás, že jdeš, jdeš a rovně. Tady je to obrovské.
- Tak jedině drát. A do něj 650.
Schválně přeháním čísla.
- To bys pak na kameře viděla, jak odskakuje. To by byl výkon! To by skákal hodně vysoko.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-05-srncovi-preorali-revir/1642502958
Posílá obrázek kousku pozemku. Píšu:
- Hezké, ale to lano Vám nepomůže :-) - On to podleze. - Vím, to je zábradlí, že? Nebo ho překousal srnec, aby se k vám dostal?
Hned volá.
- Ne, Petrovi došlo lano.
Třezalku na pozemku si přesadila. Chodila se na ni koukat. Tu jí prý nikdo nesežral. Vedle má řebříček. A vedle pelyněk. Pro králíky. Ten stříhá a nosí králíkům paní, od níž máme kotě Žofii. Žofka von králíkáren. Počítám, že až jim dojdou výhonky, spasou i její bylinky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-05-ranko
Tak jdu do dne. Zas mě překvapily kočky. Mourek i Žofinka čekají, až se vzbudím. Hodní. Mourkova klidná vibrace působí blahodárně na divokou ukřičenou Žofii. Napadá mě – obrázky mě a Petrouška. On klidný Mourek. Rozvážný. Já – divoká Žofie. Nepromýšlím slova. To plodí přátele a nepřátele. Péťa jich má hodně, já taky, ale těch druhých. Každý podle sebe. Za třicet pět let a den mě divokou a nespoutanou Petroušek hodně zklidnil.
Úkolů dne se nahromadilo. Plním. Odškrtávám. Nekonečno. V Babiččině oudolí Mlynářské slavnosti. Dnes a zítra. Asi beze mě. Nestíhám. Poledne. Petroušek volá:
- Copak vyvádíš?
- Peťuš, pracuji. Chystám ti překvapení.
- Až přijedu, budeme pracovat.
Ježiš, co má na mysli?
- Zasadíme ty brambory.
Jo tohle má na mysli.
- Peťuš, ale pod brambory je potřeba hnůj.
- Dojedu.
- Počkej, zavolám Mírovi. Pak se ozvu a propojím vás.
Míra má. Ale je v Rakousku. Nic není nemožné. Posílá telefon na dcerku. Chodí krmit večer slepice.
Dnes mám připravenou polévku a meruňkové a jahodové knedlíky úplně včas. Ve čtrnáct přijede Péťa. to bude divení, že je oběd včas. Jenže Petroušek jen houkne do kuchyně, že dostal kód, jede pro hnůj. Nevadí.
Za chvíli je tady. Stolujeme venku. Zas divné počasí. Ani ne teplo, ani zima, slunce zastíněno…
Jdeme vykopat první brambory. Jsem docela zvědavá. Nemusela jsem. Ano, mrňavé, jako každý rok. Vytahujeme sazenice v květu. Péťa mě baví. Řehtám se. I Žofie se přišla posmát nám dvěma. My jsme Mičurinci za ránu prachu. On kope, já vybírám. Glosujeme naše neúspěchy. Hloubí řádky. Mám za úkol je vystlat koňským hnojem.
- Nesyp tam ty piliny.
- Ale v nich jsou koblihy.
- Prosím tě, poleze nám to z řádků.
- Péťo, nabral jsi to ty. My potřebujeme koblížky.
Krájím naklíčené brambůrky. Vkládáme je do hnoje. Na jaře jsme měli hluboké řádky, hnůj jsem maličko tlumila hlínou, aby nespálil hlízy. Dnes dva "A JE TO" sázejí do mělkých řádků. Stejně nám to nestihne dozrát. No, ačkoli do září… Mohlo by.
Řehotám se naší snaze. A naší nešikovnosti. Jdeme takhle ruku v ruce už hezkou řádku let. Když jsme se seznámili, vedla nás mamka.
- To nemůžete sázet jen tak. Brambory se dávají do hnoje.
Péťa se mně směje, že podsypávám každou kytku hnojem. Bez hnoje to ale nejde. Myslím levandule? Ta moc hnůj nesnáší. Má ráda dolomit a vápenatá hnojiva. Ona na rozdíl ode mě nemiluje ty kravské, koňské, slepičí… A těmi nešetřím.
Hotovo.
- Uvař mi kafe. A pojď ke mně.
A teď jeho mantra. Dělá si ze mě legraci:
- Furt jsem tu sám.
Povídáme si. Pozorujeme kočky. Ovocné knedlíky - těmi se vždycky zavděčím.
Den utekl – jak to zpívali Nedvědi? Jak večerní zprávy?
Večer. Sázím rajčata, která jsem včera přivezla už s plody. Doplňuji do jarních květináčů barevné milliony bells. Lovím. Několikrát přicházím domů z lovu slimáků. Znovu jdu. Hlídám rudbekii.
Ještě naposledy. Dnes už asi po páté. A vždycky najdu. Zas se vracím s hlášením úspěchu při lovu. Svítím si na hlínu. Drzí! Vyvalují se. A tenhle spěchá trávou. Kde se tu berou! Fujáci!
Sedám k FB. Závislost. Čtu:
- Peťuš, prý máme brambory hrobkovat.
-- Asi. Ale aspoň jsme si to užili.
Směju se. Ano. S Péťou si život užívám každý den. I za chvíli. :-) On to ještě neví.
- Máš pravdu. Mohli jsme brambory vyhodit na kompost. Takhle z nich bude alespoň pár broků.
No, zemědělci z nás už asi nebudou.
- Jdu spát.
Přátelsky a láskyplně mu přeju:
- Dobrou noc, Petroušku!
Bing. Slyším kbelík a šplouchající vodu. Péťa má obdivuhodnou speciální dovednost. Když támhle bude nepříjemná hromádka, on do ní tady neomylně šlápne. Rozohňuje se:
- Co to tady zase je?!
Minulý týden si narazil čelo o dveře. Řehtám se. Ihned střelhbitě :-) letím z křesla jak šíp. Omlouvám se. :-)
- Peťuš, já jsem si připravila kbelík s vodou, že budu vytírat. Zapomněla jsem.
Pořád se chechtám.
- Tady jsou na mě samé nástrahy. Nebudeš teď vytírat, že ne?
Uklidňuji ho.
- Ne, nebudu. Ale zítra. A vyluxujeme.
- Jako že budeme tahat ten obrovský vysavač, jo?
Klidně přitakám. Máme jenom centrální a pak takové honítko jen na luxnutí tady a tam. Centrální je krávovina prvního řádu; přepojuješ ho v každé místnosti. Dáváš pozor, aby dlouhá hadice něco neshodila. A pak tu krávu při ukládání hezky svinuješ…
- Ty máš v záloze nějaký jiný?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-05-na-lovu-slimaku-kdyz-vanoce-vanoce-prichazeji
Ještě jednou jdu ven. Světýlka už ozařují zahradu. Blíží se dětské hlasy. Holčička na kole upozorňuje maminku.
- Podívej, světýlka.
Zpívá:
- Vánoce, Vánoce přicházejí...
Volám ze zahrady, otevírám branku:
- Vy jste si všimli?
- Ona si tady vždycky všimne. Uletuji na světýlkách.
- Jé, já takyýý! Škoda, že nemám telefon, abych si ji natočila.
- My chodíme pravidelně a ona tu zpívá vždycky. Ta světýlka jsou krásná.
Hezké zakončení dne, není-liž pravda?
Klid. Zdá se, že Petroušek už je v postýlce. Mohu si psát.
Co že se to dnes slavilo? Crha a Strachota? Nebo fajrunk neohroženého Mistra? Lidi stejně nevědí, co jim uzákonili. Co slavíme. A proč. A jak to vůbec bylo. A jestli je to pravda. Jestli si to pro nás hezky nevymyslili. Zajímalo by mě, jestli naši vážení vejžírkové fakt zrušili na příští rok Den osvobození. Pokud ano, svědčí to o tom, že jsme opravdu nebyli osvobozeni. To je vidět dnes. Pohrobkové našich původních úhlavních nepřátel nám vládnou pod přisluhovačskou rukou našeho fialového hnusu s velkou pomocí ropušana.
Hezkou dobrou noc!
P. S.
Můj krkonošský deníček
15. srpna
Konečně jsem sehnal vytoužený domek v Krkonoších a prodal nehezký
panelákový byt ve špinavé Praze.
12. října
Přestěhovali jsme se do našeho nového domu v Krkonoších. Bože jak ke zde
krásně! Už se nemůžu dočkat až majestátné horské vrcholy pokryje sníh. Kolem
prostorného domu máme nádhernou zahradu.
20. října
Krkonoše jsou tím nejkrásnějším místem na zemi. Podnikli jsme malý výlet do
okolí a přitom jsme viděli několik jelenů a zajíců. Jak byli nádherní. Zdá se
mi, že jelen je jedno z nejúžasnějších zvířat na zemi. A ti zajíci tak
krásně panáčkovali. Brzy však začne lovecká sezóna. Nechápu, jak někdo může
zabít něco tak nádherného. Doufám, že už brzy začne sněžit.
20. listopadu
Minulou noc krásně sněžilo. Probudil jsem se a vše bylo pod jiskřivou sněžnou
pokrývkou. Krása jak na vánočním pohledu. Proházel jsem příjezdovou cestu,
cestičky okolo domku a uspořádali jsme rodinnou koulovačku. Potom projel sněžný
pluh a musel jsem znovu proházet příjezdovou cestu. Prostě to tady miluji.
25. listopadu
Minulou noc připadl další bílý sníh. Sněžný pluh zopakoval žertík
s příjezdovou cestou. Nevadí, během chvilky jsem ji znovu proházel,
přestože to pěkně udusal.
2. prosince
Další sníh napadl minulou noc. Kvůli zahrnuté cestě jsem se nedostal do práce.
Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej sněžnej pluh. Navíc přijel až
v poledne.
3. prosince
Opět sníh… zase jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním.
Zkurvenej pluh se ani neukázal.
4. prosince
Konečně přijel ten zavšivenej pluh a nechal mi na příjezdové cestě náklaďák
toho svinstva.
7. prosince
Včera napadlo ještě víc těch bílejch sraček. Mám na rukou puchýře od lopaty.
Jsem přesvědčenej, že sněžnej pluh čeká někde za rohem, dokud neproházím cestu.
Hajzl jeden.
10. prosince
Sypač posypal cestu škvárou, konečně se dá po ní jezdit. Nechápu ale, že
s ni tak šetřil.
15. prosince
Ti svině zajíci nám ožrali všechny stromky na zahrádce.
25. prosince
Veselé zkurvené Vánoce. Víc zasranýho sněhu. Jestli jednou dostanu do ruky toho
zkurvysyna co řídi sněžnej pluh, tak ho nakopu do prdele. Nechápu proč prostě
na tu zasranou silnici nepoužívaj víc soli, co by rozpustila ten sajrajt.
27. prosince
Zase napadl vagón těch bílejch sraček. Už tři dny jsem nevystrčil rypák
s výjimkou prohazování příjezdové cesty pokaždé, když projel pluh. Nakonec
i pluh uvázl v závěji a ten ksindl řidič si přišel vypůjčit moji
lopatu. Řekl jsem mu, že jsem jich už zlámal šest, když jsem prohazoval
zahrnutou příjezdovou cestu a pak sem do něj mlátil tou sedmou, až se dal na
útěk.
28. prosince
Konečné jsem se dostal z baráku. Odstranil jsem to bílý svinstvo a vydal
se do obchodu pro nějaké jídlo. Při
zpáteční cestě mi vběhl do cesty jelen a už se to nedalo ubrzdit. Mám škodu na autě
za 50 tisíc. Ty zkurvený bestie by měli postřílet. Že je ti lovci
nevymlátili všechny.
10. března
Odvezl jsem auto do servisu ve městě. Člověk by nevěřil, jak může za jednu zimu
zrezivět od tý debilní soli, co s tím ty hovada sypou tu silnici.
15. března
Uklízím haldy škváry, které mi tu zanechal ten hnusnej sypač.
12. dubna
Odstěhoval jsem se zpátky do Prahy. Bydlíme v útulném panelákovém bytečku.
Ted teprve vidím jak je to nádherné město. Nechápu, jak někdo může žít
v takový prdeli, jako jsou Krkonoše.
10. srpna
Konečně jsem prodal domek v Krkonoších jednomu naivnímu Pražákovi