Připadám si jako v bubnu pračky

Večer. Vlastně před půlnocí. Jak to zas uteklo. Během dne několikrát vzpomínám na Micinku. Vztyčená na okně jak ursus. Naštvaná, když se nezdvihnu hned. Její místečka po domě. Někdy jsem se probrala pod silou jejího utkvělého pohledu z parapetu. Jindy spala ve skříňce, kterou si v ložnici bez dovolení a určení zabrala. Letos na podzim polici ve skříňce míjela. Spala tam až v zimě. Venku je ještě teplo. Když jsem ji nemohla nalézt, podívala jsem se z předklonu na židle. Většinou si vybrala Petrouškovu. Měla tam prachovku. Když si usmyslila jít ven, mraucla. Nechtěla se nechat chytit. Honily jsme se okolo stolu. Jedno, dvě kolečka. Věděla, že musí vyskočit na židli. Pochovám ji a milostivě otevřu dveře do tmy. Měla ráda večer lehávat u Petrouška na druhém křesílku. V jednu ve dvě ráno, když si přišla zobnout něco z misek, vyskočila ke mně na gauč. Ne rovnou, šla po kratší straně, rozmýšlela, kudy projít po okraji, kde byl pohozen sešit ze školení, telefon, leták... Prokázala mi milost. Rozvalila se vedle mě. Většinou jsem měla ntb na klíně. Někdy jsem ho kvůli ní odložila, aby mohla na klín. Nechala se oddaně hladit po bříšku. Předla. Bylo nám hezky. Jen jsem přestala, už se zdvihla a že jde ven. Někdy slyšela Petrouškovy kroky, když šel kouřit. Slyšela ho dřív než já. Frnkla mi. Utekla ven. Nikdy si nedovolila vlézt někam, kam nesměla. Za deset let si nás hezky ochočila. Nejprve vůbec nesměla chodit po koberci. To bylo jen krátce. Nesměla na židle a gauč. Měla svůj hluboký koš překrytý starým polstrem za židle. Taky se mohla vyhřívat na koši u kamen. Na noc chodila spát ke mně do pracovny na křesílko. Někdy měla období, že si lehla na chodbě na lavici. Měla přehled celým domem. Na zahradě měla oblíbené místečko v jehličí pod smrkem. Odjížděla jsem za maminkou, spala v jehličí. Vrátila jsem se. Ještě stále své místo neopustila. Na smrk lezla jen v naší nepřítomnosti. Byla to kočka přízemní. Ale šlechtického vzhledu. Někdy v létě si lehla poblíž našeho stolování. Najednou byla pryč. Zmehla se jak pára nad hrncem. Když jsem ji chtěla chytit, výjimečně lehla nebo se přikrčila v očekávání pochování. Většinou ale utekla několika dírami pod plotem, o kterých věděla jen ona a my. V nejhorším případě se prosmýkla okolo van s vodou a hupsla nahoru na šance. Neměla ráda společnost. Buď byla zalezlá v boudě nebo nahoře nad zahradou. Odtamtud nás měla jak na dlani. Z křoví pozorovala cvrkot. Tam za ní chodil taky moratý kocourek. Chodí stále. Jen netuší, že ta kráska huňatá už nikdy nebude doma. Ze šancí se spouštěla až večer. Když jsem dopoledne v pracovně hovořila s klientem, viděla jsem ji, jak se plíží zahradou. Večer, někdy i ráno si vyskočila na starý stlučený stůl nebo lavici, dílo mé maminky. Spíš byla na desce stolu. Nikdy se nepřišla podívat, když tu někdo byl. Bouchla dvířka auta, šup, zjevila se. když jsme přijížděli odněkud ve dne i v noci domů, vždy nás vítala. Proběhla před terasou. Nechala se volat. Jindy vběhla po otevření do domu. Sudy válela v zahradě. Mohla se zbláznit radostí, když jsem vyšla ven. To se nechala i chytit. Milovala vysokou trávu. Schovávala se v ní. Byla na sebe opatrná. Chytit ji nikdo nemohl. Tak kam se hergot zdejchla?

Na její místo nastoupila malá žíhaná rezatá přítulná mazlivá kočička. Je u nás třetí noc. První probrečela. Hledala svou smečku. Včera rajské ticho. Ukázněná. Ví, kde je kočkolit. Už ho nepoužívá jako místo svého bezpečí.

Dnes ji vedu do zahrady. Pérák prohlíží listí pod nohama. Vždy se velkou rychlostí rozeběhne směrem k domu. Vystrašená. Zkouším ji dát do Micčina domečku. Pro dnešek stačilo. 

Včera ji nádherně uhonila vnučka. To si kočička libovala. Čtyři hodiny výcviku s hračkami. Dnes ráno před sedmou naříkala, že je tu sama.

- Kde jste kdo? Mňáááu!

Musela jsem vylézt. Před sedmou odcházel Petroušek. Hodinku si s ní hrál. Já nastoupila hned po něm. Všimla jsem si, že Micicinda, když jsem ji třeba jen nedzvedla a hned položila, nikdy nezůstala ležet. Postavila se, lehla znovu. Třeba hlavou jinam. Zrzečka? Jak ji položím, tak dadyná.

Myslela jsem, že skypuji v deset. V půl deváté se rozezněl. Maminka vždy připravená. Měla bych jí dát beránkové bačkory, co jsem si pro ni koupila, když jsem počítala s nepřízní počasí venku na lavičce pod kaštanem. Leží mi na zadním sedadle v autě. Když jdou ven, hodily by se jí. Když za ní nemohu, nezkontroluji, má-li je vůbec ještě a jestli jsou nepoškozené. Loni dostala drahé krásné od Ivy. Během dvou tří dnů přeřezané nitky. Náhoda? Někdo jí přestřihl světelný řetěz u stromečku. Nedal se přervat. Tak mám dilema. Přikláním se - dát. Je to jen hmota. Škodič už tam třeba nepracuje. Má vina. Svou povahou, nezkrotností a přímočarostí mám nepřátele. To je ale jejich věc. Neřeším. Vím, že jsem hodná. Kdo s tím nesouzní, toho ignoruji. Navždy. NAVŽDY!

Po obědě vařím kompot. Mamince. Jablíčka, jahody. Jedu. Volám sociální. Ještě je v práci. Prosím, aby vymyla horkou vodou hrneček, vezu vařicí kompot. Za pět minut. Už čeká na parkovišti. Přelévám. Šup s ním nahoru. Zrovna dostali jablečné pyré. Maminka prý nechce. Přijde jí vhod doufám - kompot. Napadá mě - pyré, aha, z továrny. Jé, teď je tolik jablíček. Proč neudělají své. No nic.

Cestou zastavuji na nájezdu k Jaroměři a na opačnou stranu. Parkuji tam, kde se jindy nemsí. Brr. Zebou mě ruce. Mrzne. Fotím práci na mostě a pod ním. Tudy jen jezdím. Asi měsíc dva zákaz vjezdu. Prohlížím terénní úpravy. Dívám se směrem k maminičně vesnic. Stará cesta, po kteé kráčely s babičkou, zastavily se u kapličky - zmizela. Zjišťuji, že hřbitov, kolem kterého se dostávám se státní do vesnice, jsou dva hřbitůvky. Pozoruji zácpu směrem k hranici. Tedy do Jaře. Té se vyhýbám právě po tomhle mostě sjetím na vesnice... Zima mi je. Utíkám k autu. Příště už tudy pojedu... A třeba od maminky. Kéž by!

Nemám roušku. Petroušek se snaží nosit, co by mi tak udělalo radost. Tak třeba dnes donesl fíky. Dvoje. A mandarinky. A banány.

- Peťuš, seš moc hodný. Ty se tak snažíš.

Minulý týden viděl, že můj rozkvět, elán, síla, radost zmizely. Micicinda se nevrátila jako jahůdka na dortě světa. 

Péťa mě překvapuje něčím - nákupem do jedné ruky. Ale já chci víno. :-)  A taky mladé víno. A jedu! Proč by ne? Zahýbám na parkoviště. Kam nejdřív? Výběr není. KIK, Pepco temné. Drogerie. Moje zlatá mladá prodavačka! Má mě ráda. Procházím obchodem. Kupuji něco malé čičině. Kam teď? Hodinku jsem se potulovala po obchodě, probírala ovoce, zeleninu, koupila lampičku krásnou... Klid. Nikdo mě neobtěžoval. Huráá. Ještě bych měla chuť na jeden obchod. Jenže venku se mezitím den změnil v tmu.

- Peťuš, mám plný kufr nákupu. Za chvíli jsem doma. Až budu parkovat, přijdeš mi pomoci?

- Teď mám na klíně draka. Ale pomůžu ti.

Parkuji a odnáším pozvolna po částech nákup. Chápu. Když má na klíně draka. :-)  Nemohu vzít vše naráz. Chráním se. Dvě vyhřezlé plotny. 

- Chceš pomoct? 

- Už jsem to nanosila. 

Kočenka  roztomilá. Hlídáme, aby nám neutekla ven. 

- Peťuš, všichni se ptají, jak jí budeme říkat. Kožíšek - to je mužský rod. Míša.

- To je psí jméno.

- Medunka, Meduňka, tam chybí sykavky.

- Budeme mít Micicindu II.

A je to. Micku máme. Tečka. Drak se opravdu projevil po dračím způsobu. Jak by řekli v Krakonoši a lyžnících policajti - líták. Hrajeme si na dlažbě. Lítá. Vystřeluje. Najednou letí k Péťovi do pracovny. Vystřelí, letí zpátky. Podjedou jí packy. Nachystala jsem Petrouškovi chlebík k večeři. Micka vyskočila na židli. Poprvé jí upadlo tělo i s podsedákem. Podruhé to vyšlo. Packami na opěradlo. Dobré. Packami na stůl. Objela čenichem chleba.

- No snad ji nenecháš. Dej jí novinami.

- No snad j nechceš vychovávat fackami§

 Beru ji se slovy:

- To nesmíš!

Nesmí. Ale zopákla si to ještě jednou.

- Micko!

Už je zapletená v záclonách. Ječím. Vymotávám ji. Dostává jemnou na zadel. Utíká. Čučí na kamna. Skáče tam oheň. Sedla si jak před televizi. Hlídám, aby si náhodou nechtěla skočit na dvířka. Ne, ona hupsla přes vyrovnané špalky nahoru na skříňku. A dost! Líták si udělal z bytu opičí dráhu. Beru ji do náručí. Pokládám na houpací křeslo. Seskakuje pod něj.

- Ona tam je krytá. Má rozhled.

- A když by sem někdo cizí přišel, splývá s kobercem a ublíží jí.

Nedaří se mi ji dostat nahoru. Chvíli u mě leží. Nechává si schválně hlavu padat dolů. Víc, víc, víc, buch. Bouchla sebou vedle gauče. Dvě hodiny ráno. Spinká. Jen lehce mňaukne - jsem tu. A spí dál. A já jdu taky. Míca se rozkošně protahuje na koberci. To by Micicindě I. Nestačilo. Na koberci se vždy okousala, vykartáčovala, omyla a předstírala, jak je to fajn. Jen jsem se hnula, šup, už mě hnala k oknu - a ven.

Tak jdu.

Dobou noc!