Podnikatelský; trochu pátrací

Středa! Volný den. Dnes nikam nemusím! Na devátou nový klient. Semleli jsme, co se dalo. Souzněli. Všechny hodnoty měl na svůj věk vynikající. Sportoval. Už prý málo, ale jednou týdně na kole. Jediné - břicho. Viscerály! Velmi vysoké. Příliš. Začal brát léky na vysoký tlak. To se změní. Viscerály sundá. Léky nebudou třeba. Tlak se srovná. Vím to.

Kontroluji účet. Nová klientka - peníze jsou tu. Dnes v nemocnici, zítra ji pustí. Měla jsem odeslat balíček. Jenže část peněz chybí. Nebo jsem poslala špatně výzvu k platbě? Nepopletla jsem programy? Až se probere z narkózy, dozvím se, jak to je. Odešlu ho zítra. Do pátku ho paní má.

Vyřizuji velkou objednávku. Sklad ji pošle hned zítra s poštovným zdarma.

- Tak jak to máš s autem?

- No, jak to mám? Nedělej se.

- Za chvíli pojedeme. :-) 

Nestarám se. Nechávám to na chlapech. Ještě úřaduji. Jedeme.

Prohlížím si vyměněnou součást. Ukazují mi držáky, které jsem minulý týden postupně ulomila. Takové drátěné drahé nicy. Petroušek platí. Dostávám klíčky a hurá domů. Ne. Udělám si výlet. Jsem zas svobodná. Kdyby za mnou nejel Peťulka, zastavila bych se na mezi a fotila překrásný západ slunce. Určitě by zastavil a ptal se, jestli něco nepotřebuji. A pak by mi vynadal, že zdržuji. Tak jedu dál. To kouzelné světlo už za chvíli zmizne. Jedu lážo plážo směr Velichovky. Ty vorle! Tady povede dálnice. Konec naší krásné krajiny. Nejsem ráda.

Asi před dvěma lety v dubnu přišla mladá zmalovaná. Neměla peníze. To neřekla. Koupila si asi za devět tisíc na dluh. Podváděla sousedku s jejím mužem. Sváděla ho.Potřebovala zhubnout. Bydlela v nějaké chaloupce na spadnutí. Průběžně mi peníze splácela. Našla si zedníka. Přestěhovala se k němu. Před Velichovkami odbočuji do vesnice mé maminky. Tudy jezdívala v létě na koncerty do Velichovek. Neznášov - Rožnov. Navigace mě dovedla před č. 48. Zvoním. Nikdo neotevírá. Domeček je očividně opravený. Stojí před ním auto. Ale ne její. Zedník jí koupil auto. Tvrdila, že je těhotná.  Loni jsem ji s ním potkala v Kuksu. Vedli se divadelně jak královský pár. Zmerčila mě a očima prosila, abych se nepřibližovala. OK. Tehdy mi dovezla naposledy dva tisíce. Dva mi stále visí.

Oslovuji pána naproti. Popisuji, koho sháním. Jo, ta prý byla zadlužená... Ukazuje mi jinou chaloupku, kde bydlela za pár korun. Majitelé z Phy ji pak chtěli opravovat... Pán se ptá, jestli se zedník jmenoval Š. To nevím, ale jméno si zapamatuji. Směruje mě do Velichovek ke kostelu. Děkuji za info. Kousek dál stojí dům maminčina dětství. Odsud klusávala na kopec do habřinské školičky. Bydlela ve dvoře. Toponymum označující středověký dvůr patřící k hradu. Ten stával nahoře v lese. Vede k němu ještě cesta. Tam hajnej Kuře zakazoval malé Mařence a Vendulce - mamince - aby si nehrály na hradě u studny. Nikdo by je nenašel. Ale prý pro jistotu na studnu dal těžké klády, aby se holčičkám nic zlého nepřihodilo... Jedu. Směr Velichovky. Intuitivně směřuji nahoru do prudkého krpálu ke kostelu. Někde pod ním bydlí zedník. Vyjíždím až nahoru. Přibylo tu nových a nových domů. A uzoulinkých uliček. Nikde nikdo. Stmívá se. Oslovuji jediného člověka. Mladý na kole. Ptám se na zedníka Š a jeho těhotnou milou...

- Sháníte jeho nebo jí?

- Jeho i jí.

- Tak se otočte, ukážu vám, kde bydlí. To je můj strejda.

Otáčím auto. Ukazuje dolů na dům. Strejda svítí na dvoře. Objíždím kostel; spouštím se opatrně. Tady bych nechtěla bydlet v zimě. Nebezpečné. Skleněná hora. Stavím auto poblíž domu. Zvonek nezvoní. Haló! Vychází pán. Ptám se po Petře.

- Vy máte miminko?

- Jo, miminko. Vykrmil jsem ji. Měla jen vyžrané břicho. Nikdy těhotná nebyla. Závidím vám váš dluh. Mně dluží 750 000. A její předchozí má u ní milion. Tak to jsem na tom líp. 

Prý jeho děti navozily mnoho luxusního dětského prádla.

- Nechcete kočárek? Ten tu ještě zbyl. Odvezly si deset pytlů dětské výbavy. Provolala kartářce čtrnáct tisíc! Její táta bydlí v Úpici. Když jsem ji tam sháněl, nikdy tam nebyla. Ale jednou tam měla auto.

- Já vím, to žluté.

- No, tak jsem si ho fotil. Hned mi psala SMS, co si dovoluji fotit na ulici cizí auto. To jsem koupil já. Moje auto.  Někdy se tu někdo stavil, že dluží. Furt jsem platil. Sedm tisíc a dva tisíce... Já furt platil. Ještě jsem jí v Neznášově udělal novou kuchyň. Asi před čtyřmi měsíci přijela záchranka a policie. Zjistili, že není vůbec těhotná. Odvezli ji. Od té doby jsem ji neviděl. Nebere telefon.

Usmívám se. Pán mi jde do domu pro adresu otce. Ptám se, kudy odtud. Je to jednoduché. Sjet po zadku holou skálu. :-) Svištím domů. O nic jsme vlastně nepřišla. Asi by mi peníze dovezla, kdyby zákon nebyl rychlejší. Nechám ji plavat... Víc času bych profrcala. Před Jaří přidávám. U dálniční stavby mám zelenou. Projíždím, naskakuje oranžová. Ten za mnou zastavuje. Byla jsem rychlejší. 

Hezky se to četlo? To jsou věci, to jsou věci, co? Asi jí byly moje peníze potřebné. Ať je má. Mně nechybí. Za devět a půl roku jedna jediná ovečka. Dobré skóre. Až ji pustí, určitě se dostaví. Jestli tady ještě budu. Odpouštím. Důvěřuji lidem. Jsou z velké části čestní, hodní, poctiví.

Stavuji se v obchodech. Za chvíli bych měla jít do knihovny na besedu o Jantarové komnatě.

- Peťuš, co si dáš?

- Nezatápěj, něco si vezmu, svišti do knihovny.

Včera jsem měla nutkání jít. Měla jsem středu už včera. Jenže datum přednášky na FB středa 6.11. mi nějak neštimovala. Počítač ukazoval 5.11. Zavolala jsem a ptala se:

- Koná se přednáška ve středu 6.11. nebo dnes?

- Zítra ve středu 6.11:

Docvaklo mi. Jsem trkvíz.

- Prosím tě, jeď už! Začali bez tebe. Já to nechápu. Jak můžeš někam chodit pozdě?

No, normálně. Vždycky přijdu o úvodní informace. Jenže než se všichni sejdou, usadí, než nainstalují počítač, začnou o chlup dýl.  Nechápu, proč chodí na sport s předstihem. Tam mu žádný úvod neuteče. Kdyby přišel až po přestávce, o nic by nepřišel. Řekli by mu: 3:2, 4:5, sedum vosum, polib zádel kosům. Nemohu zaparkovat. Musím kus doběhnout. Cestou ke knihovně vypínám budík na školení a zvuk. Aby se mi nestalo to, co na představení Léčivého divadla v Opočně. 

- Máte tam jednu židli.

Otevírají mi dveře. Usedám do tmy. Poslouchám. Majitel TV KINOSVĚT; umí poutavě vyprávět. Uniklo mi, že Putin nechal vyrobit novou?

- V čem si myslíte, že se liší ztracená a nová?

- V barvě.

Petr dostal jantarovou komnatu. Prý ji nevybalil. Kateřina ji ze dvou třetin nechala dotvořit. Ruskými umělci. Seznamuji se s popisem. Kateřina ji používala jako kuřácký salonek. Na jantaru se usazovala mastnota. Kdyby jim komnata, vonělo by to v okolí kadidlem. Shořela by celá. Mají novou, krásnou; čisťounkou... Jen tři kusy jsou vsazeny z té původní.

- Která je cennější?

- Ta nová.

Tolik informací. Zmiňuje se o Ottovi Skorzenym. Viděla jsem na KINOSVĚT o něm dokument. Hitlerův Bond. Záhadně utekl po válce z vězení. Kdopak mu asi pomohl? Esesák Skorzeny začal spolupracovat se Židy. Stál v čele výcviku MOSAD. Skorzeny si na oplátku vymínil škrtnutí ze seznamu válečných zločinců Simona Wiesenthala.)

Domů. Teprve peču chlebíček. Ó, výborný. Zatopit. Svačinku Petrouškovi na zítra...

Hotovo.

Den jak víno. Spokojená. Zítra mám výročí. 7.11. 2014 jsem kvalifikovala večeři v Letenském zámečku s nositelem Nobelovy ceny dr. Ignarrem...

Dobrou noc!