Podciperák - upečte si

"Ani král ti nemůže darovat čest, každý žebrák ti ji může odepřít: chovej se stejně čestně k vysokému i nízkému!" Jan Neruda, český básník, prozaik, novinář (1834–1891)

Proč motto o cti? Horký den svádí k lenošení, odpočinku, přemýšlení o rezervách v chování, vystupování, vztazích. Mám jen obavy, že zůstane jen u přemýšlení...

Dnes velké výročí. Při literatuře jsem učila jednoduché zapamatování podrobností stavby Karlova mostu. 1357 97 531

Rok 1357 – V 5 hodin a 31 minut položil císař Karel IV. základní kámen ke stavbě kamenného mostu v Praze přes Vltavu, později pojmenovaného po svém zakladateli. Čas nebyl vybrán náhodou, šlo o magickou řadu lichých čísel. Stavba započala podle projektu Petra Parléře, dokončena byla tři roky po Parléřově smrti v r. 1402.

Prázdniny. Slast. Svoboda. Ráno dospávám. Šla jsem se svítáním do postele. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-09-radost

Radost pozorovat chuť, s jako si kočeny dávají ranní masíčko. Jejich muzlání. Očekávání, až jedna kočka packou začne boj. Po zakvičení - většinou Žofky, nebo zasyčení - vždycky Mourkově - zas přijde olizování, vykusování, ňuchlání. 

Papírek s úkoly. Dodělat věnec na dveře. Ten nehoří, ale metýnka, ta ano. Mám v plánu koláč podciperák. Kynutý, hedvábný, moc dobrý. Rozdělávám recept. Na FB se mi mihla maminka. Ach! Jako by to bylo dnes. Pamatuji na ten den. Bylo tam takové příhodné pěkné chodítko. Nebylo erární. Tak akorát pro ni. Maminku jsem motivovala, ostatně jako vždy, přemlouvala; moc se jí nechtělo, ale na pobídku, že se zbaví vozíku, si dala říci. Nesu si vzpomínku v mysli. Je podpořena filmečkem, krátkým videem na FB. Už se to nedá nikdy vrátit. Jde se dál. Kolikrát jsem skuhrala:

- Mami, co si tu počnu sama, bez tebe, až jedno odejdeš?

Ještě poslední den, byl to pátek, jsem takhle fňukala. Duše tušila, že se film s maminkou blíží ke konci. V neděli se potloukla pod dozorem v DD. A další čtvrtek jsme se rozloučily… Za týden v pátek nad ránem odešla v kómatu, klidu a míru z viditelného světa. 

Na mé otázky mi vždycky logicky odpověděla. Byla silná žena, t. č. v oslabení.

- Co by? Budeš nejstarší v rodu. Převezmeš mou úlohu.

Neopravovala jsem ji. Nejstarší je Iva. Ta má teď sama se sebou práci. Mamka mi dala úkol. Stmelit rod. Směju se. Nesplnitelný úkol. Doba stařešinů je passé. Dravci vnukli do chabnoucích mozků mladých, že oni jsou ti nej nej nej. Nejchytřejší, nejkrásnější, nejzkušenější, nejneomylnější, nejvzdělanější. Kdybys´ nebyl hlupákem, nestal by ses´ medvědem. Nemají zkušenost. To oni nevědí. To, co oni prožívají, máme my několikrát za sebou. Ale kuře chce cvičit slepici. Tak si cvičte, ale na domácím hřišti. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-09-dopoledne

Čeká nás spalující den. Mám v plánu najít si recept na koláč podciperák. Zadělávám bezvadné těstíčko. Tak vláčné. Tak hebké. Tak krásně se s ním pracuje. Podciperák v jižních Čechách, čili metýnka u nás, někde tomu říkají táč

https://www.youtube.com/watch?v=QapslmI_aoc

Množství surovin je na velký plech. Použila jsem plech o rozměrech asi 42 x 33 cm a klidně bych použila menší. Pokud máte jooo malý plech, použijte suroviny z poloviční dávky.Těsto:
150 g hl. mouky
150 g polohrubé mouky
30 g droždí
60 g krupicového cukru
1 balíčkem vanilkového cukru
200 ml mléka
Špetka soli
Citronová kůra z 1 citronu
2 žloutky
80 g tuku (použila jsem 40 g másla a 40 g sádla, vždy dávám sádlo do kynutého těsta, aby bylo křehčí)
Malý panák Rumu

Drobenka:
125 g hrubé mouky
120 g moučkového cukru
80g másla

Borůvky:
1 kg očištěných a okapaných borůvek
100 g medu

Dnes jsem podlehla. Já si ten pekáč fakt změřila. Ano, peču vždycky na velkém plechu. Znejistěli mě doporučenými rozměry.

Poledne.

- Co děláš? Co kočky? Otevřelas´   skleník?

- Peťuš, peču metýnku. Pro tebe. Do borůvek jsem přimíchala med. Bude vynikající. A venku jsem ještě nebyla. Chladím se. Jdu otevřít skleník. Kočky jsou v domě.

- Venku je palermo.

Pokračuji ve svém tvoření. Baví mě to. Protože vím, jak Péťa miluje drobenku. K přípravě si pouštím i videopostup. Autorka příjemným hlasem ukazuje a provází přípravou. Až dokonceee! Vzpomněla jsem si na scénku s Vladimírem Dvořákem a Jiřinou Bohdalovou. Vařila podle TV.

- Navažte si suroviny. Budete potřebovat…

- No, to mám. Tak dál.

- Nyní vezměte mouku, udělejte v dní důlek.

- No, mám. Dál!

- Vložte do něj kvasnice. Zalejte vlahým mlékem. Máte?

- Máme. A dál?

Jiřina míchá vařečkou. Hněte. Je stále o krok vpředu. Mluví s TV. A ta jí odpovídá.

- Pokračování pořadu budeme vysílat příští týden ve stejném čase. Na shledanou!

Tak tam to až do konceee nebylo. :-) Krásně každý vidí, jak se to má.

Napadá mě, jak tak skvělý inteligentní zábavný člověk, jako jsme Dvořáka znali, měl tak nemožnou snachu. Ježiši – Ireno, nesuď. To, že není příjemná tobě, neznamená, že není skvělým člověkem… Ale takhle se možná trápil i Karel Černoch. Byla to jeho snacha? Ta míca, co nás zadlužuje do nebeských výšin? Někde mi to uvízlo v hlavě, že se dala rozvést s mladým Černochem. Nevím. Možná se pletu. Dvořák vyženil Janu Krausovou. Pak si s Ivankou Chýlkovou prohodili muže. Karel Roden a Jan Kraus.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-09-rychle-se-namocit

Ježiš, na druhou mám ležet na lehátku u Tamary. Tak moučku. Já ji vždycky vyrábím z rozpuštěného másla. Hele, tady se zpracovává máslo v tuhém stavu. OK. Dávám koláč do trouby. Jdu se vymáchat v bazénu.

Mám čas nad sebou přemýšlet. Kde mám rezervy. Kde se nechovám, jak by si Vesmír představoval. Kde jsem svá a neústupná. Pořád mám v hlavě přání bezpodmínečné lásky. Občas objímám svět. A pak přijde do cesty nějaký, jé, jak ho nazvat? Petroušek používá slovo pamrd. To je nevkusné slovo. To je neláskyplné. A když přijde do cesty, je po bezpodmínečné lásce. Žiju podle vesmírných zákonů. Snažím se. 

Od čtvrtka minulého týdne myslím na Jarku. Jak jsem měla poznamenán její pohřeb na pátek. A on byl o den dřív. Nešla jsem se poklonit. Tuhle jsem jela z Polska okolo… Mám tam na venkovském hřbitůvku dvě, kterým chodím zapalovat. Paní doktorku, pediatričku. Její děti jsem učila. Její pohřeb jsem probrečela od začátku do konce. V chrámu se brali. V tom samém se s ní loučili. V první řadě seděla její tři nedospělá kuřátka. Nejmladší Pavlík. Hlavičku zasazenou hluboko, hluboko v límci. Neměl krk. Tak byl ponořen v sobě. Starší Honzík. A nejstarší, nejšikovnější Anička. Nesmírně vesmírně nadaná, šikovná, chytrá. Jde v maminčiných šlépějích. - A druhý hrob, kde zapaluji, to je moje paní řídící z venkovské školy. Učila jsem na její malotřídce druhý a třetí rok své učitelské kariéry. Tam bylo gró. Tam jsem se vyučila řemeslu. Měla jsem ji ráda. Byla moc přísná. A taky lidská. Až dávno, dávno, když už jsem měla odučeno třeba třicet let, jsme se stýkaly. Já pak řídila její školu. Zvala ji. I maminku našeho dnešního starosty. Ta tam učila. Všechno to byli hodní lidé. Měli jsme se rádi.

Předpokládám, že na stejném hřbitově najdu i Jarčin hrob. Konečně se jí pokloním a pustím z mysli.

Tamara. Boží člověk. Utekli k nám, když v jejich Bělorusku nebylo bezpečno. Zrovna tak jako ti Holanďané, o kterých jsem psala. Taky přijeli do klidné země dožít. A tady je dva podnikatelé natáhli. Půl pozemku najednou fuč. Teď jim vedle chtějí postavit krávu dům. S tím máme neblahou zkušenost. Takový paneláček na ležato. Za plotem slyšíte život těch (ne nad vámi) vedle. Panelák.

Dnes jsem se naučila dvě nová slova.

брови, ресницы, одна бровь

obočí – brovi, a řasy resniky. Jedno obočí – ta brov.

Pokud jste se nenaučili anglicky. Ne nado. Není třeba. :-) Česky, česky by měl umět každý rodilý Čech. Tuhle jsem poslouchala ředitelku Herbalife pro ČR. Já jí nerozuměla. Zkrátka mluvila v anglické haťmatilce. Myšlenky z jejího projevu mi unikaly.

V roce 2017 jsem dávala na FB text:

Za necelé tři desítky let poklesla vzdělanost, inteligence; hlavní roli hraje angličtina, každý ji ovládá, ale málokdo zná rodnou mluvu i s pravopisem. Hanba. Takový národ umírá. Pěstujme ji. I tady na FB lidé mluví sprostě, přitom poslat někoho do háje se dá i oklikou.

"A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abch to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje." (Str. 188, Chvála řeči české) Karel Čapek

Dnes odpověď paní Lesany:

Silvia Lesana

Neznášam tie anglické, či nemecké nahrážky českých a slovenských slov. Nenávidím anglické nápisy na bankách a slovenských firmách. Neznášam, keď naše deti vravia jazykom, hodným leda tak do smetí!!...

Irena Hrobská

Hlavně - já jim nerozumím. Už vím, co je dedlajn - ded jako smrt a linka - tedy nejzazší termín, ale takových slov je tak moc. Jsou bezohlední. Vždycky jsem v rétorice učila, že se má mluvit tak hlasitě, aby mě slyšel i ten v nejposlednější řadě. Jinak je to ode mě bezohlednost. Dodala bych dnes - a mluvit tak, aby rozuměl i ten nejprostší člověk v sále bez znalosti anglických slov.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-09-odpoledne-a-vecer

Od Tamary uháním domů. Klušu za Pé´tou k bazénu. Nesu si pozdní oběd. Mňamku. Ráno mi přede dveře dal LP tvarůžkový tatarák. Něco skvělého. Na chleba. Jenže já si ohřála na pánvičce s ghí mé mini brambůrky. Nastrouhala okurku, cibulku, rajčata, hodně česneku s jogurtem. Petrouškovi totéž jen s nálevem s vinným octem, růžovou solí a třtinovým cukrem. Mňam, to jsem si ale pošmákla. Měl starost, jako že Lindin Petr, aby se to nezkazilo. Ale kdeže, u nás se nic nevyhazuje. Ještě zítra. Pozítří budu mít stále stejný oběd… Děkuji.

Večer zalévám.

- Peťuš, slimáci dnes nejedou na večeři.

- Je pro ně vedro a sucho.

- Půjdu o půlnoci.

A šla. Zkontrolovala nevěstiny závoje. Jeden tam přijížděl. Rudbekii. Jeden hodoval vedle na afrikánu. Hned šel do pytle se solí. Jeden byl v květináči a taky hodoval na afrikánu. Jeden byl na bramborové nati. Jeden mu tam sekundoval na vnější stěně bazénu. Na vnitřní by to nedokázal, protože ta cizí hovádka neumějí plavat. To naši sekáči i s domečkem na zádech kraulují s vystrčenými tykadly i pod vodou. No jo, no! Slovani umějí všechno, že jo! Tihle západní dravci – ti si zaslouží jen porážku a smrt. Ježiš, Ireno, zas už se ti nedostává bezpodmínečné lásky. Polepši se! Každý tvor má nárok na život. - To jo. Ale všeho s mírou. Abych každé ráno nezjišťovala, co se mi zas ztratilo ze záhonu. 

Budu se snažit.

Dobrou noc!