Od zítřka třicátý šestý bok po boku

Skončil Šalingrad. O věrozvěstech. Husovi. Rozjímám. Vzpomínám. Přemýšlím. Stále manipulace. Ti dva - Crha a Strachota zničili naše obrázkové energetické písmo. Vyhrožovali sepsanou sbírkou Zákon sjudnyj ljudem. Nebudeš věřit v jednoho boha? Půjdeš do otroctví, sebereme ti majetek, usekneme ruku... Takoví dva skutečně vynikající manipulátoři. Jak to bylo s Husem... Pořad stejné... Psi štěkají, karavana jde dál. Já to učila úplně špatně. Dnes už by můj výklad zněl jinak.

- Tak, Ireno, napiš si, jak tě ráno kočky překvapily. 

Asi v sedm jsem se šla napít. Potichoučku, aby mě kočky venku neslyšely. Ještě si vezmu telefon do postele, než zas usnu. Na křesle na mě civí Mourek. Překvapil mě. 

- Moure! Co tu děláš! A na mém křesle!

Položil hlavu. Myslel si:

- Vypnula jsi dlažbu, tak jsem si hupsnul do měkkého.

- Žofi! Ty jsi tady?

Z gauče ze svého obvyklého místečka čučí Žofajs. Jen zas položila hlavu. A spali jsme všichni dál. Mourek Žofii naučil, že když panička spí, i kočky podřimují.

Zima kočeny zahnala do domu. Žofie v posledních dnech o sobě dá vědět až třeba v poledne. Vtrhne do domu s jekotem:

- Jsem tady! Jsem tu! Starej se o mě!

Dnes obě kočinely doma. Linda povídala, že její Kitty taky změnila místečko. Jsme zvyklí na teplo a nějakých usmolených dvaadvacet nám dělá husí kůži. Myslím, že v mém dětství bylo dvacet tři, dvacet čtyři – jako že už vedro. Teď nás smaží, zakrývají slunce, perou do nás grilování. Nějak jsme si zvykli my i zvířata.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-04-po-snidani

Na jedenáctou paní. Do té doby už stihnu občerstvit své pracovníky. Nesu jim buchtu. Čaj.

Paní odešla. Tvořím rybí pomazánku. Nesu dozadu na občerstvení obložené bagetky. Kafe.

V diáři mám napsáno na pátek: 13.30 Jarka pohřeb.

V pondělí nebo v úterý jsem potkala známou.

- Jarka umřela.

Nevěřila jsem vlastním uším. Duchovní člověk. Štíhlá. Jednou dala do sběru tři díly Lazareva. Vyndala jsem je. Měla jsem přečtený první díl. To jsem ještě chodívala dvakrát v týdnu na meditace. Měli jsme příkaz, radu, nečíst Lazareva najednou. Já si rozečetla druhý díl po meditačním týdnu. Tak spokojená.Dostali jsme varování. OK. Odložila jsem. A už ho nikdy nedočetla. Jarka měla všechno nastudováno. Oproti mně ona byla daleko daleko vpředu. - Vyslechla jsem, jak Jarka nechodila k lékaři; přišla pozdě. Tři roky to trvalo. - Znaly jsme se jen povrchně. Měla jsem ji ráda. Najednou odchází nějak moc lidí. Karel na Bílou sobotu. Ten mi ve škole dělal revize. Chjo. Karel. Veselý člověk. Hodný. A jeho žena taky. 27.6. Jarka. Karel na kopci. Jarka dole pod kopcem. Karel a Jarčin muž byli ze skupinky těch, které Linda v době, kdy jsem ředitelovala, naučila na počítači. Ovládali pak i chytré telefony. Ach jo.

Přiběhla jsem domů. Říkám:

- Půjdu jí vzdát v pátek o půl druhé hold.

Dnes přijel Petroušek.

- Jarka to nemá zítra. Je svátek. Dnes. Teď jsem viděl lidi, jak se rozjíždějí.

- Ale ne. To se sjíždějí.

- Přijdeš pozdě. Nechoď tam.

Natáhla jsem černé šaty s motýlkovými rukávky. Ještě nikdy jsem je neměla na sobě. Chtěla jsem jiné černé. Vlezla jsem do úplně celých černých. Smutečních. 

- Peťuš, jedu. Ale ještě kytku…

- Přijdeš pozdě. Řeknou, že jsi nevychovaná.

Sundávám šaty. Myslím na to, že jsem se jí chtěla poklonit. Byla hodná. Veselá. Vstřícná. Tu partu jsem vozívala do Phy k Tomáši Töpferovi na Fidlovačku. Nějak nám skupinka absentuje. Začínám chápat, co znamenalo mamčino:

- Všechno je pryč.

Myslela lidi, situace, dobu. Kamarádství. Známosti. Přátelství. Sousedství.

Dnes je ten den, kdy jsem jela v roce 89 česat s Petrouškovým předchůdcem třešně k mamince. Ach, jak tu historku ráda stále předvádím… Žárlivec na stromě, vedle u sousedů malý rtuťovitý chlapíček  s atletickou postavou zaléval zahradu u bratra, maminčina souseda…

A na just jsem se nechala umluvit. Žárlivec z Karlových Varů šel do háje. Loni jsem se šla schválně podívat, jestli není na FB. A je. Tak jsem se koukla. Ničeho nelitovala. A zas vypochodovala. Nemusí vědět, že jsem šťastná. 4.7.1989. Hned na to listopad 89. Jé, já naiva zvonila. Petroušek rybička moudrá chladně stál na náměstí v lednu dalšího roku, když přijel rezatý ráčkující Václav se zametačem stop ministrem vnitra Sachrem. Bože, já byla hloupoučká. Naivní. A tyhle těžké časy se mnou Petroušek přežil. Nekrotil mě. Nic nevnucoval. Žádné hádky. On to viděl. On tušil, jak to tu skončí. Tehdy na náměstí suše pronesl:

- Bordel byl, bordel je a bordel bude. 

Až posledních deset let se mu omlouvám. 

- Peťuš, to jsem byla blboučká, viď? A ty sis mě nechal. Jak jsi to mohl ustát! Mít vedle sebe dračici, která se nechala unést zvoněním klíčů a hezkými řečičkami o utahování opasků.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-04-dnes-35-le-tak-hura-do-toho-36

Měl to se mnou moc těžké. Jsem divoká, emocionální, přímočará… Samé nevhodné vlastnosti. A ještě ke všemu nejsem stádní. Nejsem z vrhu s ostatními. Jsem za sebe. Originální. Na videu z loňska se sebou souhlasím: Nejsem tuctová. Nejsem davová. Jsem rebelka. Mohou všichni křičet jedním hlasem. Jsem schopna jít proti nim. Klidně vykřiknu, že císař pán je nahý. Jak to cítím, tak to říkám. Bohužel, chybí mi škraboška. Jdu s holou tváří. A všichni u mě vědí, na čem jsou. Když jsme bydleli v paneláku, pod námi bydlela má kolegyně Šárka. Měla zásadu:

- Kdo mě jednou zradí, už u mě nemá šanci.

Petroušek tu zásadu měl taky. Kdo mu dal výpověď, už se nemohl vrátit. Třeba chtěl, žádal, prosil. Ne. Nebyl loajální. Utekl za lepším. Už ho zpátky nevzal.

Já jsem dávala šanci. Odpouštěla, ale pamatovala jsem si. Kolikrát jsem odpustila svému prvnímu muži. X krát mě podvedl, zklamal, ublížil, ponížil, zase a zas jsem mu uvěřila. Přišla jsem na to, že není čas ztrácet drahocenné chvíle s podrazáky. Už ne. Přestala jsem to dělat. Nechceš? Tak běž! A už se nevracej!

Petroušek mě naučil hádku přejít, přebaletit, přeplachtit. Neztrácet dny a hodiny. Vzácné vteřiny, kdy jsme spolu. Dýcháme stejný vzduch, jsme pod stejnou oblohou, ve vlasech stejný vánek. Kéž by to bylo navždy. Jenže tam není záruka toho navždy. Tedy užívat dny spolu. Pro něj – nedovedu si to představit – tak těžké žít s rebelující ženou. Dal to. A to je hlavní. :-) Obdivuhodné! 

V zahradě překrásně roste do perníkových tvarů chatička po taťkovi. Až se setkáme, jsem zvědavá, co tomu říká. Já tomu říkám – ano. Krásná. Originální. Trošku jiná. Prohlížím si fotky. Základ stejný. Ale jinak úplně jiná. Dnes ji hezky zklidnili světlou barvou. Moc se mi to líbí.

Když něco hledám, vždycky mi to najde Petroušek. Vždycky. Dnes jsem hledala klíčky od auta. Přišel domů.

- Peťuš, hodinu jsem ztratila. Nenašla. V autě. V batůžku.

- Ale přijelas včera domů. Někde tady budou. V autě?

- Tam jsem byla už několikrát.

Za chvíli slyším jeho vítězný zpěv. Tuším.

- Tramtadadá! Podívej! víš, kde byly?

- Ne.

- Upadly ti vedle šaltrpáky.

- Ale tam jsem sahala.

- Nenašla bys je. Vyčuhoval jen přívěsek. Tak jsem si došel pro šroubovák a vytáhl je.

Zlatý!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-04-chaloupka-se-meni-na-pernikovou

Jedu znovu do zahradnictví. Bez klíčků by to nešlo. Vlastně bych ani na ten pohřeb nemohla včas vyjet. Bez kytky. Neměla jsem tam jít. 

- Ty jsi zase tady?

- Eri! Tys´   mě četla na FB, viď?

- No. Taky jsem přijela.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-04-prekrasa-o-vsechny-kytky-postarano

Obdivujeme nádheru barev. Na žlutých něco jako slaměnkách a rudbekiích hodují čmeláci. Okouzlující obrazy. Zas mě napadá, v jak důstojných podmínkách se mají květiny na výprodej u soukromníka a v odporném Baumaxu. Ani nechci v mysli oživovat výjevy umučených, zlomených květin… Ach!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-04-rybizova

Vůbec se mi nechce do marmelády. Nebýt Petrouska, nikdy bych ty součástí z různých dílů Bosche nesestavila na lis rybízových bobulek. Kus z mlýnku na maso, kus z jiné součásti… Namlet, to je hračka, ale pak uvařit, vysterilnit sklenice... Uf, mám to hotovo. Černý poprvé letos nemáme. To neva. Máme marmeládu za studena z loňska.

Svačina. Odjíždí na ping pong. Budu sázet. Na chvilenku sedám k ntb. Usínám.

- Peťuš, chtěla jsem jít do zahrady….

- Prší. Až zítra. Jdu do práce, budeš tady mít čas na kytky.

Poslouchám Posly budoucnosti. Paní Jana Tomajková ze Sydney, sluníčko, pomlouvaná. Ing Tichý ji nahradilj nepřestavitelnou… Jéžiš, probuzený nesmí hodnotit. Překonávám nesoulad, poslouchám zprávy. Těch pětatřicet staveb má být zbořeno. Na to už se zapomnělo. To už říkali před rokem nebo dvěma. O tom, že Zelenině prošel termín prezidentování. Pavel Zítko říkával, že vnučka Josefa Bideta tvrdila, že dědeček umřel už v roce 2018. A že to trdlo, co padá při výstupu do letadla na schodech a odchází do neznáma od mikrofonu a vítá státní návštěvu otázkou, jestli mají rádi zmrzlinu, tak to že je herec Arthur Roberts. Koukám, ano, podobný. Ale proč hraje dementa? Proč nehraje normálního? Tábory FEMA v Americe. Pro dnešek končím. 

- Hezky se, muzliku, vyspi!

- Peťuš, děkuji ti za všechno. Jak ty to se mnou umíš, ustojíš, vydržíš. S takovou dračicí. A děkuji ti, že jsi mi pomohl s výchovou holek. Život s tebou je neskutečně lehký. Prohihňala jsem ho v tanci. Děkuji.

- Tak toho si vážím. I já tobě děkuji.

Konec děkovačky.  Jde se spát. Dobrou noc!