Naprosto, ale úplně letní

A neděle je za námi. Byla krásná. Dopoledne s mrakem. Mám na paměti – nebuď arogantní. Zachovávej klid.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-14-rano

Od koček se učím. Dlouho udrží klid. Pak start.

Penny. Mám tam senzačního vedoucího. Můj učeň. Stále usměvavý. Rozumný. Rozvážný. Ochotný. Vstřícný. Bezva chlápek. Mám ho ráda. Prodavačky snaživé. Pokladní – občas se najde kjava. Má to pravidelnost. Vždycky jedna ropucha. Je to její energie. Ale ať mě s ní neotravuje. Mám svůj radostný svět. Jejich jedovaté bradavice cákají přes mou bublinu. 

Ty jejich body.

https://www.youtube.com/watch?v=RxZxBuVo53o

Naši kartičku máte? A bodíky sbíráte? Nadělat! Pamatuji doby, kdy za bodíky jsi dostal výrobek zdarma. Už drahně let jim přineseš peníze. Na oplátku ti dovolí koupit si za bodíky momentálně skleněné dózy za zcela normální cenu. Chápeš? Oni tě psychologicky donutí – proměnit bodíky v krám, který by sis normálně nekoupil, protože toho máš doma mraky.

Chyběl mě bodík. Mám-li přiložit kartičku, bere mě stres. Všem pípne. Mně ne. Když je tam hodná pokladní, s úsměvem vezme, pípne. Dnes tam byl bůh pomsty. Seděla. Vychutnávala si mě. Tak co, babo, pomůžeš mi? Ne? Na platíčku bodů mi jedna lepka chybí. Normální pokladní by udělala lup… Nalepila. Přede mnou zrovna paní body nechtěla. Kdybych řekla, že jeden potřebuji – to by bylo:

- Ne, to nesmíme.

Ty vorle… To by si musela vzít ta přede mnou. Njn. Když dáš někomu moc, rozpoutá i válku. Toto nedělám. Stačilo mi, když slyším jejich zaklínací mantry:

- My jsme tu pod kamerami.

To jste. A někdy ti některá pokladní odtočí bloček. Kdo chce, pomůže. Kdo nechce, pase se a ukájí svou mocí. Trapnost. 

Jdu si obstarat ten jeden podělaný kuponek, bodík. Vím, kdo mi ho dá. 

Přicházím k pokladně z venku. Jasně mě viděla. Začala markovat nový nákup. Ptám se:

- Proč to děláte?

- Vy jste nic neřekla! 

- Jo, a vy nevíte, že jste mi támhle odložila dózu.

Paní s namarkovaným nákupem mě přivádí zpět do klidu.

- Paní, nezlobte se. Kdo to má poslouchat.

- Paní, máte pravdu. Jste anděl. Děkuji.

Mezitím nadmutá pusinka odmarkovala konečně mou dózu. A velice důrazně mě poslala tam, kam sahala její moc, jedovatým:

- NA-SHLEEE –DANOUUU!

Jak by se tvářila, kdybych se takhle chovala k jejímu dítěti ve škole? Vždycky jsem k dětem všech věků, vzrůstů, veškeré úrovně chápání a inteligence měla úctu. Bytosti. Lidé. V komerční době jsem věděla, že jsou nositeli peněz na platy uklízeček, kuchařek, kancelářských paní, no a v neposlední řadě učitelů.

Nemohu v sobě nechat nespravedlnost. To není zdravé. Facku jí dát – ne, to není vhodné. Ale možná by se divila. Dovolím si pustit fantazii. Ta by čubrněla. Spokojím se aspoň:

- Chovejte se laskavě prozákaznicky.

Otáčím si vozík k východu. Syčím něco o tom, že je živa z mých peněz. Ale to dnes nikdo neví. Ani poslanci. Ani policisté. Ani – nikdo.

Tak to byl ten pěkný čmáranec. Jedu koupit kočkám maso. S obavou jdu k pultu. Co tam zas bude… Ireno, svou realitu tvoříš sama! Tvoř!

Okolo vitrín se sýry, lahůdkami uzeninami v běhu se ptám:

- Máte hovězí?

Velký kluk se hned žene, protože hovězího mají několik druhů.

- Potřebuji něco pro kočky. Máme dvě. Hovězí krk? Ne, počkejte, tohle hovězí je trošku levnější.

- Kolik?

- Celé.

Vyvalil oči. Ale ještě v letu je stačil zachytit a zatlačit zpátky do jamek. Abych ho uklidnila:

- Víte, já tohle velké maso nakrájím na menší kusy. Zmrazím. Pak beru po kusech. Kočky dostávají samozřejmě rozmražené.

Navozuji přátelskou atmosféru.

- Vy jste řezník?

- Ne. Já bourám staré domy. Beru z nich dřevo.

- A restaurujete?

- Ne, dělám z něj desky.

Asi mi zvadl úsměv na rtech. Ničí domy. A ještě ke všemu likviduje starý nábytek. Že mu není líto.

Mažu ještě do Lidlu. Nic nemají. Beru kytici růží oranžovou, žlutou, a ještě karafiáty. Mamce na hřbitov.

Jedu domů. Cítím v sobě stále hořkost té jedovaté neochotné baby z Penny. Vydýchat. V pohádce se to dá odčarovat. Čaruji, čaruji, čáry máry. Zbytečně. Žaluji Petrouškovi. Toho tyhle žabomyšárny nezajímají. Ten je rychle hotový. Nechal by to tam. Má pravdu, pčecedo! Život je krátký a krásný. Pomáhat, milovat, radovat se. To neznamená nechat si dělat od nespokojených na hlavu. Holka, měla ses víc učit. Mohlas´       teď být doma s rodinou. Užívat léta!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-14-boruvkove-blbouny

Zadělávám na blbouny ze sešitu z deváté třídy. Jako by to bylo včera. Paní učitelka Anežka Černá nám diktovala recepty. Učila nás zkratky. Prdp. Prášek do pečiva. C. k. Citronová kůra. Další týden jsme podle receptů vařili. Vlastně vařily. Rozdělily jsme si nákupy. Vybraly za ně peníze. Každá skupinka měla část menu. Polévka, hlavní jídlo, kompot... To se dnes už asi neučí. Těsto krásné vzchází. Přemýšlím. Vím, že jsem je prožila všechny roky, měsíce, dny jeden po druhém. Mám ve vzpomínkách, snech a zkušenostech, jak to bylo tenkrát… Dospěla jsem až do teď; nacházím se v období, kterému se říká podzim života. Chytilo mne do své pasti, nepustí mě a vede od překvapení k překvapení. Já se stále divím. Už bych měla být otrkaná, otlučená, rozumná. Ale stále blázním, blbnu, experimentuji a naivně zírám, co je na světě mezi lidmi možné. Divím se, jak to, že ten podzim přišel tak rychle? Kam se poděly ty roky? Kam odešlo mé mládí? Odešlo vůbec? Připadá mi, že jsem pořád stejná horká hlava. Emocionální. Vzpomínám si, jak na gymplu byli kluci ze čtvrťáku staří. Pak se hranice posouvala. Dnes mám sedmdesátníky za lidi v nejlepším věku. Když mi vyhřezla plotna, jela jsem někde v Hradci autem. Na přechodu na semaforech šel nějaký starý člověk. Šlo mu to pomalu. Vím, že jsem za volantem k němu v duchu mluvila s bolestí od páteře do nohy.

- Jen nespěchej. Jdi pomalu. Já počkám. Asi tě taky něco bolí.

Celá léta jsem potkávala staré lidi. Myslela si při tom, že jsou z jiného světa, který je mi tak vzdálený, že jsem ani nepomyslela na to, že také já budu brzy v podobné situaci. Dočkala jsem se. Čas mě doběhl. Přitom je to jen smluvená veličina. Pro mě čas nehraje žádnou roli. Najednou ťuk ťuk ťuk.

- Haló, jsi tady? Hlásím se! Tvůj věk.

Už je to tady! Z mých přátel jsou penzisté; zešedivěli, pohybují se pomaleji a vnímám je nyní jako staré osoby. Někteří jsou ještě ve formě, těch je málo. Většina je na tom hůře. Nechci slyšet nic o jejich nemocech. Mám to v hlavě jinak. Vždycky, když se setkáme, rychle nasazuji brýle mládí. Vidím je jako holky a klučíčky.  Jen když ty brýlky mládí sejmu, u všech vidím velkou změnu. Tuhle jsem přemýšlela, co lidí mě opustilo. Odcházejí. Zůstávají po nich jen vzpomínky na ně. Vzpomínám na milovanou Soničku. Odešla před Silvestrem. Byla mladší. Skládaly jsme spolu učitelský slib v Novém Městě na zámku. Chjo. Rok po svém odchodu si k sobě stáhla svého Pavlíka. Jel poslední jízdu na lyžích ve Špindlu. Vjel do lesa. Myslím měl zrovna nějaké nové drahé auto. Byl nesmírně šikovným ekonomem… Jen svůj život nespočetl správně. Zlatka. Ach, stále na ni vzpomínám. Občas se mi mihne v počítači její parte. Ta byla krásná až do konce života. Na parte má nádhernou kouzelnou fotku. Vrstevníci sice už nejsou takoví, jak si je pamatuji – mladé a plné energie. Jejich věk se na nich začíná projevovat. Všichni se začínáme podobat těm starým lidem, které jsem před tím potkávala; a myslela si, že nikdy nebudu taková… Nemohu uvěřit, jak rychle ten věk přišel. Mám výhodu. Přepínám zrak. S brýlemi mládí. Pak se mrknu doopravdy. Jo. Zestárli. Tak zas nasadím brýlky mládí. Kolikrát Petrouškovi opakuji:

- Peťuš, já tě vidím jako hošíka. Jako krásného mladého chlapíčka, když jsme se seznámili. 

Nevěřícně na mě kouká. Nerozumí mi.

Ireno, přestaň. Vypadá to, jako bys bilancovala.

Vždyť zítra má narozeniny Mijanek. Je to včera, co se narodil. 15.7.1969. Rok před tím se vdávala Iva. U Černého koně. Obsluha pan Juliš. Bílé ubrusy. To všechno bylo tehdy nobl. Dnes? Dnes je tam městský úřad. Biče na lidi. Zákony, vyhlášky, daně. Zaplať! Ale ne v hotelu Černá kůň. 

Dobré, dobré. 

- Mám prostřít?

- Ano, mám hotovo.

Péťa miluje buchty, sladké pokrmy všeho druhu. Kynuté knedlíky na páře s borůvkami. Hltá. Kdyby ho napadlo rozdělat mi víno, dostal by na ně domácí pribiňáček. Přicházím ke stolu. Pomalu dojídá. Chrochtá blahem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-14-relax

Jdeme k bazénu. Dnes je den, kdy voda nemá mnou požadovaných 32°C. Má jen 26-27°C. Už se umím smočit. Položím se na vodu. Hotovo. Já teplomil se otužuji v létě. S podzimem mé otužovací snahy odcházejí z mé hlavy. Teď, teď je čas otužování.

Jdu konečně vyrobit Lindě věnec na druhé dveře jejího dvojdomu. Čtrnáct dnů si v hlavě chystám, jak to má vypadat. Ale nevěděla jsem, kudy do toho. Letuji makovičky. Trhám odkvetlou levandulku. Neopadává. Znovu makovičky. Ulitky hlemýžďů nabarvené olejovými barvami konečně uschly.

- Peťuš, pojď mi pomoci s mašlí. Dej dva prsty. Tak to mamka doma vázala vždycky s Ivou. Ale jak to dělaly?

- Ty to máš hezké! To já bych picnul jednu makovici sem a druhou tam.

Hledám, jak se váže mašle. To už není na dva prsty. Podle vzoru – šup, šup, hotovo. A sama!

- Holky kočičí, vy máte hlad!

Ježiš, jak mě s těmi větičkami štve. To jako že se zdvihnu a půjdu sloužit kočkám?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-14-cekani-na-veceri

- Petroušku, pojď kočkám nakrájet maso.

Krájí na maličkaté kousíčky.

- Ještě jim tady rozkrájej.

Podávám rozmrzlý kus kližky.

- Co to je za hrůzu? Vždy´ť to nejde krájet.

- To jsi koupil ty. To je kližka.

- Aha, tak jak jsem to koupil já, podívej, jak krásně to jde.

Řehotám se levnému vtipu. Pořád se řehotám. Někdy se mračím, ale většinou hýkám. Tančím s ním a ráda životem. 

Ještě k tomu pohledu na staré lidi. Včera na hřbitově Jirka. Vždyť on je stále stejný. Přitom je asi o dva tři roky starší. Ne, není to zas tak zlé. Vidím ho přes brýle mládí.  Navíc jeho znalosti o pevnosti – unikát.

- Jirko, vozím v kufru auta stále granulky pro kočky.

- No, v tomhle okýnku se narodila čtyři koťata. Asi za pět dnů je kočka někam odtáhla. Asi mně nedůvěřovala. Jednou jdu z práce. Slyším odněkud kočičí pláč. Támhle u toho pomníku byla opřená deska. A tam ona je měla. Jenže kočku jsem našel rozjetou dole na cestě. Co s nimi? Odvezl jsem je na veterinu do nemocnice. Doktoři říkali:

- Koupíte mléko pro koťata za 1500?

- Koupím. No jo, jenže stříkačka je strašně tvrdá. Tak abych jim neporanil hubičky, tady v hračkářství za výlohou měli panenku. Za 400. Měla tam u sebe lahvičku s dudlíkem. Nechtěli mně to samozřejmě dát. Tak jsem koupil ještě panenku za 400. A krmil jsem je. Po čtrnácti dnech jsem je pomaloučku převedl na sunar. Jednoho kocourka jsem si tu nechal, jedno kotě si vzali veterináři, dvě jsem udal. A ten kocourek tu se mnou byl šestnáct let.

- A jak loudil.

- No ale on byl přežraný. Lidi mu nosili. Já jsem se nemusel starat. Měl pořád mističky plné.

Vida. Vojenský politruk s křehkým srdcem. No! Není svět zkažený. A Jirka byl pro zdejší hřbitov požehnáním. Staral se, uklízel, pečoval o hroby, zdvihal pomníky, koordinoval. Jirko, díky!

Den jak víno. Kdyby mi do něj nenalila jedu ta ráno, byl by úplně bez kázku. Pozor na vulgarity, na aroganci – hlásila Tatiana Micič. Taky říkala, že červenec nejžhavější měsíc. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-14-donik

Včera v noci jsem sdílela žhavá videa z Pensylvánie. Dobře to s Doníkem dopadlo. A dnes bylo dvouleté výročí od pádu Ivanky… Jestli ji někam neuklidili, tak dnes dva roky od toho divného pádu na schodech…

Kočky tu vrní. Mourek nahlas. O půlnoci jsem byla na lovu. Nic moc. Jsou zalezlí. Na Temu jsem obejdnala měděnou mřížku. Ať hlídám afrikány, jak hlídám, stejně mají ukousnuté květy. Odrbané listy. Kdy tam ta hnědá čeládka chodí hodovat, to ví Bůh. Chodím pravidelně hlídat…

Je to dobré. Bude to lepší. Spějeme od temnoty ke světlu. Raduji se.

Dobrou noc!