Minda není Micka :-) :-) Implementace snižovaní IQ v Evropě jede :-)

Lidská hloupost, opovážlivost, drzost, neurvalost nezná mezí. Nerada se stýkám s lidmi projevujícími zvůli. Přízemnost některých lidí je nekonečná. Prý strach žene k útoku. Bacha na nastražený bodák.

Dnes jsem přijala dost opovážlivý telefon. Volal nejvyšší nemocný rádoby mocný. Prý: Zaměstnanci (pozor, plurál, i kdyby se jednalo o dvě) dali podnět na vaše chování. - Prosím, takto je to formulováno! Za prvé špatně; za druhé naprosto nechápu, jakým právem si dovolují podřízení dávat podnět!! A už vůbec mi hlava nebere tu opovážlivost, to souzení mého chování!! :-) :-) Doporučuji znovu si překontrolovat pracovní náplň - vedení i vyskakující si pracovník; zkontrolovat plnění svých povinností; zamyslet se nad využitím časového penza; přiznat si rezervy; zatřepat hlavou - tak, ještě jednou a víc - tak, a teď si uvědomit, že nejsem u linky ani montážního pultu, ale že pracuji s lidskými bytostmi. I v době přestávky lidská bytost žije. Nevypíná se! Teprve po uvědomění si všech okolností si v hlavě srovnat, co chci soudit. A koho. A vlastně proč. Vím, odkud vítr fouká. Bacha, umím vyvolat vichřici!

Jsem slušná, hovořím spisovně, ne vulgárně. Nic jsem na rozdíl od jiných NEUKRADLA. Plazím se jak had, když něco potřebuji, třeba podat lžičku apod. V červnu jsem asi čtrnáct dnů dopředu nahlásila (my si to zapíšeme) datum, čas, kdy přijedu pro mamku. V ten den ráno půl hodiny před plánovanou hodinou jsem pro jistotu zavolala. Jasně, že nikdo nic nezapsal. Tady se nikdy nic nezapisuje. A prý, že jsem to řekla pozdě. Šikana, ne? Nemohla jsem se dostat z domu. Všechny východy ZAMČENÉ!!! Tam i zpátky.

Vlastně sepsalo se; 2.3. byl sepsán zlomek maminčina majetku. Jsem nepříjemná. Ukazuji vedení prázdnou skříň. Tramtarará - jako kolovrátek: Už mě to nebaví. Vše se ztratilo. Co koupím nového, ihned zničí v prádelně, případně se to pro jistotu ztratí. Zas - tramtarará - stále a pořád a furt dokola. A dávat si pozor, abych někoho neurazila. Nejhorší označení je minda. Ó, minda sem, minda tam, copak já s ní udělám!!!

Sednout by si se mnou chtěli. Aha. Ale už jsme poseděli. Několikrát. A nic se nezměnilo. Jen si ze mě dělali legraci, jak jsem zjistila následně. Tedy aby bylo jasno, jsem svobodná občanka zatím země označené jako ČR a nikdo mě nebude takhle špinit! Šikana vůči mně se zvyšuje. Už je otevřená. A je podporovaná. Protože moc se drží v rukou tak, že se rozeštvou lidé.

Dnes jsem nezjistila nikoho, kdo by měl vůči mně výtky. Myslím, že všichni hovoříme jazykem mateřským. Ten se používá ke komunikaci. Vždy se s personálem dohodnu. Čekala jsem na objasnění nehezkého zkratovitého chování... Dnes jsme si vysvětlily. Stejně ta děvčata pečovatelská obdivuji. Mají hodně práce. Nakládá se jim na hřbet víc a víc. A znovu - kolovrátek: Je rozdíl pečovat o osm chodících, nebo o osm ležících nebo vozíčkářů. To snad chápe i laik. A znovu! Pro práci nemají čas na lidi. To není výčitka, ani výtka. To je holý fakt. V neděli jsem před polednem poslouchala na terase o patro výš čtení z Českého Honzy. Jedna pečovatelka stačila. Jak milé. Ostatní se staraly o lidi uvnitř. Ono to jde. Ale musí být vůle.

Stavila se tu sestra. Předala jsem informace. Získala od ní. Dvě hlavy víc stvoří.

- Před čtrnácti dny jsme zakopali Beníčka.

- Ó, její malý pejsek. Uštěkaný průvodce. Kolik punčocháčů a drahých věcí mi zničil. Byl už starý. Nemocný. Jak rád si hrál. Je mi líto. Ale vysvobozen.

Borůvky jsem zapomněla doma. Od Lidlu - to nevěděli, že ho zavřou na dva dny?! - volám:

- Peťuš, seš ještě doma? Zapomněla jsem tam někde sklenici od medu s borůvkami. Prosím tě, dovez mi ji k závorám. Zkusím to tam přebrodit.

Parkuji u závor. Hoši černí ukazují, abych nejela dál. No nejedu, kluci. Vidím, vyrvané koleje.

- Kluci, mohu tu projít?

- Možete.

- Kde bydlíte?

- Na východě. Zemplínská Šírava... Michalovce...

- Tak nám to tu hezky a rychle a kvalitně vybudujte.

- Vybudujem.

Kráčím směrem k Josefovu. Petroušek přijel od Josefova na kole. Dvě minutky od našeho domu. Musela bych objet půl města. Podává mi sklenici. Nějaký Slovák mi říká, že nemám vhodné boty a přilbu. S botami se trefil, ale přilbu doma mám. Dokonce dvě. Fungl nové. Na lyže a na kolo. Asi stavbydozorce.

- Pane, já si to tu prosím ofotím, to už za svůj život nezažiju.

Slovák se krásně usmál. Chápavě. Poděkovala jsem. Cikánci na druhé straně na mě mile mluví. Dávají mi svolení, že si je mohu vyblejsknout. Stihl to jen jeden. Mlaďoučký. Spěchám. Ptá se na adresu, kde se bude moci uvidět. Říkám mu svůj blog. Ale je to pro něj příliš složité. Děkuji. Mávají mi.

Stoupám po schodech. Zas vidím temnotu. Rychle beru mamku za sluncem. S maminkou si povídáme na terase. Přinesla jsem ovoce jen pro ni. Čekala jsem zas naschvály, ústrky. Ne, vše normální. Nechci nikoho vidět. Přesto dostávám vysvětlení...

- Proč říkáš, že nemám maminku ráda?

- Protože jsi to opakovala.

- Ale to není pravda. Dnes jsem ji měla s sebou na kafi.

Chápu, chápu. Je tu snaha, láska. Děkuji. Platím dluh za kafíčko. Vysvětluji, že mohu obdarovat jen pár lidí. Beru dvě mluvící. Aby ostatním nebylo líto. Zraněné duše - ona i já. Snad je to smyto. Až se vrátí z dovolené, bude vše v normálu. Potřebuje si dáchnout. Ó, paní K. ke mně spíná ruce, že chce ven, ven, že dnes ještě nechodila. Ale tak důrazně jsem ji ještě neslyšela žadonit. Doslova.

- Já jsem ještě dnes nechodila!! Já chci ven!

Chodila prý. Všichni prý byli venku. A já tomu věřím. Květuška v zeleném hábitu - asociuje mi včerejšího bubáka v naší ulici :-) - chceš nechceš bere vozík a jede ještě na minutku s paní K. ven. No, mohla jsem ji tam mít s sebou. ušetřila bych jim čas. My se dohodneme. My se určitě dohodneme. Děkuji.

Dobrou noc!

P. S. Tak rádoby se dmýchalo, ale není do čeho, že jo? Bacha na popáleniny od jiskry!!! Dávejme si pozor, abychom striktně dodržovali pravidla, předpisy a abychom tak okatě nešikanovali lidi. Nemuselo by se to vyplatit. A systém praní ponožek a punčocháčů je protizákonný - přesněji klienta poškozující.