Letní, relaxační s výletem do hor a zase zpátky

Podvečer. Na pevnostním kostele zvoní klekání. Ležím na lehátku. Za plotem slyším hup do bazénu. Tlumený hovor. Neruší. Za druhým plotem je úplný klid. Nejsou doma. Slunečník mě ještě kryje před posledními paprsky. Nohy si nechávám nahřívat. Neděle. Letní neděle. Mírová letní neděle.

Brzy ráno jsem zastihla Petrouška, kterak sytí kočky hrstečkou granulí.

- Dobré ráno! Ty dáváš kočkám maso? Tak to já jim pak už nedám.

- Ne, jen pár granulek. To by měl Mourek daleko do večeře.

https://www.youtube.com/watch?v=kAICnhUTVUg

Ok. Zalézám. Poslouchám Valerije Viktoroviče Pjakina. Hovoří velice zasvěceně o heraldice. O českých a slovenských státních symbolech. Pořad je už z prosince 2023. Začala jsem poslouchat u vaření, ale je třeba kvalitně znát ruštinu. Opatřen českými titulky. Zajímavé informace o dvouocasých nebo dvouhlavých zvířatech, o lvu, orlici, kříži. Je jedno, jestli lev stojí na zemi oběma packami nebo jestli má jednu přizdviženou… O významu našeho státního znaku.

Usínám. Žofie si přišla kviknout mezi dveře.

- Jedeééš?

Tohle by si Mourek nedovolil. A když, tak jednou za rok a tichým neslyšitelným - Mruk?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-21-leto

Jela. Vyfičela z ložnice na svém košťátku. Když jsem vstala, pozorovala mě pod stolem ze židle. Liška modrá. Mourek slušňák. Způsobně čekal, až dostane hromádku masíčka.

Venku zas pařák. Miluji. Ke svačině borůvky se smetanou. I to miluji. To je léto.

Jedu na nákup. V jednom obchodě se ptám slečny pokladní:

- Copak vám je? Vy jste smutná.

Vyhrnuly se jí slzy. Chytla se za oči.

- Co je? Kdo vám ublížil?

- Ale! Něco s přítelem…

- Aha. Tak vyměnit. Ten je závadný. Pryč s ním. On si dovolil ubližovat ženě?

Krásně se rozesmála. Asi jí nikdo neřekl, že lze vyměnit nepodařený kus za ten správný.

- Prosím vás, podívejte se, co je tu chlapů! Támhle vzadu, vidíte? Jak se hezky usmívá? Pane, že je na světě hodně chlapů.

- No, možná víc jak žen!

- Vidíte! Tak utřete slzy, výměna nutná! Pro radost ze života!

Hezky vděčně se usmála.

Jé, taky jsem se kdysi trápila. Když mě můj milovaný, velice milovaný, z celého srdce milovaný Ivulka podváděl. Ach. Tolik trápení. Maminka mi říkala, co povídala paní Pleslová ze Slatiny nad Zdobnicí. Jak si to pamatuji? Jak to, že jsem si vzpomněla na jméno i vesnici? Sobě se divím!  Mamka se v mládí, bylo mi asi dvanáct, třináct, léčila s plícemi v Žamberku. V léčebně pletla nádherný světlomodrý lehounký svetýrek. Pamatuji, když jsme za ní jezdili na návštěvu. Měla o mě starost, abych se učila, abych se strojila… Bylo jaro. Povídala frajeřina nezebe, malý boty netlačí… Myslím, že se tam s ní léčila právě paní Pleslová. Měla hodně lidových moudrých průpovídek. Jedna z nich:

- Za jednoho barevnýho deset strakatejch!

To jsem dnes slečně zapomněla říci. To, co ona prožívá, mám já už za sebou. Tolik slz. Tolik zklamání. Nechal nás. Mě a naše dvě holčičky. Lindě rok, Denisce o šest víc. Odešel za lepším. A ještě mi napsal srdcervoucí dopis na rozloučenou, že neví, jestli dělá dobře, ale že jde za hlasem svého srdce. Ten hlas měl být doma, u svých, které stvořil a opustil. U ženy, která ho nepředstavitelně a nekonečně milovala. Péťa říká, že když svědí, je to horší než podebraná pata. No, něco na tom bude, ale neumím to jako žena posoudit. Ach! A pak šel zas. A znova za další. Strávil jeden dům, druhý dům, zahradu, chalupu. Jak v kriticko-realistických románech Terézy Novákové.

Rychle ohřívám brambůrky ze včera. Na pánev domácí špíček, cibuli, česnek, koření a co? Krůtí prsa. Rychlý oběd.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-21-leto

Šup na lehátko. Mácháme se. Povídáme. Zapaluji kouřové spirálky z pelyňku… K večeru máme jet do hor. Naučím se u Lindy zalévat. Krmit Kytty. Jedeme až opravdu navečer. Zítra odjíždějí k bratrům do Maďarska.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-21-do-hor-a-zase-zpatky

- Podívej se, oni mají sklizeno.

- Pamatuji, jak Miloš Marků v září, když už jsme chodili zas do školy, ve třinácti, čtrnácti oral traktorem strniště u lesa v Lejšovce. Nikomu nevadilo, že je to dítě. A teď? Ještě není ani konec července, mají sklizeno.

- Protože by jim to spláchnul déšť, zrno by jim vypadalo. Dělají to pro nás. Abychom měli co jíst. 

Vedeme moudré řeči o zemědělské práci, které pranic nerozumíme. Míjíme pole vzrostlé kukuřice. Sklizená pole s balíky slámy. Někde už je sláma vyrovnaná do pyramid. Stoupáme výš a výš ke Krkonoším. Odbočujeme do pustiny. Uzoučkou lesní cestou se suneme k cíli. 

- Jé, já jsem zahlédla Sněžku. Hurá! To jsem si nikdy nevšimla, protože mám oči jak šnek až na kapotě, kdybych se tu s někým potkala. Jé, a hele! Támhle průsvitá Černá hora! Jsme tu. Míjíme statek, kde se v králíkárně loni v květnu narodila naše kočičí modrá treperenda.

Jů, co jsme tu asi tři týdny nebyli, budovali. Na týden u nás přerušené práce na revitalizaci naší zahradní chaloupky. LP prováděl terénní úpravy  na Lindině pozemku. Rýha jako ochrana před spláchnutím svahu. Tráva už jim vzklíčila. Kittynina chaloupka je najednou uprostřed skalky. To byl první objekt v neupravené pustině. Linda mi ukazuje, kde pouštím vodu; kudy lezu nahoru do stráně. Tam nahoře pod lípou mají novou lavičku na terásce. Z palisád vytvořené schody. Petr ohraničil pozemek lanovým zábradlím. Hm. Kolíky mají zlaté špice. Ó, jak elegantní. Mají tu vytvořené terasy vysypané růžovým vápencem z krkonošských Kunčic.

- Tam se bude zalévat. Vidíš, tady odsud už si můžeš předlít třezalku, támhle je hortensie latnatá, místní kontryhel, mrazuvzdorný listopadek, tady je místní řebříček a pelyněk. Místní bylinky. Ibišek. Další třezalka a ze včerejška další řebříček. Ty potřebují prolít. A tady jiný druh hořce. Kokoko. Kordula? Ne, zapomněla jsem, jak se jmenuje. Levandule jiný druh. Brslen za dvacet korun v Kauflandu. Namnožila jsem si ho, vidíš? Támhle. Tady máš buxusek. Tady se poleze nahoru.

- Ještěže jsem fyzicky zdatná.

 -Jdeme nahoru. Jasmín. Taky sleva v Baumaxu. Támhle je ze Světí popínavá, fialová. Krásně to kvete. Tohle je nějaký druh hosty. Tohle je nějaká australská tráva.

- A tady má Kittyna chaloupku.

- Támhle je bobkovišeň. Tu jsme kupovaly spolu v Baumaxu. A tady je listopadek trvalý. A tajdle potom budou dvě. Nezapomeň.

- Ježiši, Ireno, ještě, že jsi takový skaut.

- Tady je brslen, ten jsem si taky rozmnožila. Tady je nevěstin závoj za padesát.

- Ten za korunu je ještě krásnější než ten za padesát. Pozor, Ireno, tady neuklouzni! To tam jako budu zalévat? Chápu. Rozumím. Ireno, tady budeš týden kulačit, šplhat po skalách, po krkonošské červenozemi. Ježiši, ještě támhle budeš zalévat.

- Mami, tady tudy vystoupíš. Tady mám rozmnoženou už hortenzii, vidíš?

- Lindě rozkvete i násada od koštěte. I hadice! Ona rozmnoží hortenzii! To já neumím. 

- Omylem. Ona se mi uštípla, tak jsem ji zasadila. Mami, a tady mám tújky, ty jsem dnes koupila v Kauflandu za pětadvacet. Hezký, viď? Velký! Tady jsou tři květináče, nezapomeň.

Obcházíme pozemek. Když už si myslím, že jsme u konce. Ne, ještě mě vleče dozadu. Támhle má malinkatou jabloňku. Ujala se. A támhle jí obežral srnec nově zasazenou letošní jabloň. To bylo radosti, když ho tu poprvé na kameře uviděla. To nadšení, když sbíral zkvašená jablíčka. Jako ten Pražák, jak se radoval z prvního sněhu v Krkonoších. Na konci sezony už to bílé svinstvo nemohl vidět. Stěhoval se zpět do Phy. Linda si z Phy převezla rododendrony, hořec, půdopokryvný karafiát… Na jednu zimu si kytky píchla do záhonu v maminčině domečku. Kytky přežily. Naopak – v chladnějším podnebí se jim zalíbilo víc než v horké trojské Pze.

Linda táhne hadici dozadu, kde hodoval srneček. Ukazuje mi ohlodanou meruňku. Ta srnečkovi moc nejela. Jabloně má obalené ochrannou sítí. Ještě borůvky, a pivoňky budu zalévat. Petrové si mezitím dali kafe. Koláče. Petr pro nás připravil směs z brambor, uzeného, zeleniny. A my s Lindou zapluly do domu. Dvojdomu. Pletu si tu koupelny, záchody, patra, kytky. Všechno mám popsané. Tu nezalévej. Tuhle jsem teď přelila, nemusíš. Tuhle do misky. A pak ještě jednou. Ona ráda pije. Já taky. Ale víno. A tady jen kontroluj vodu v koulích. A tady a tady… Ježíši, zvládnu to?

- Mami, tady má Kittyna žrádlo, dobrotky. Támhle má kočkolit. Tady jsou pytlíky. Ber nejdřív tyhle, pak tamty. Jo, ještě venku na terase. Mami. Tady si dáš pozor, tady to z hadice rovnou stříká. Tady to zavřeš.

Uf. Dávám si jednu buchtu se sýrem a uzeným. Petr nám dává na pekáček směs. Chutnám. Huba mi hoří, je to moc a moc a moc dobré. Pikantní. Jedeme.

- Hele, Kitty.

- Kde?

- Támhle. Jen oči a uši jí jsou vidět.

- Zastav. Chci si ji vyfotit.

- Copak sis zapomněla?

- Támhle si fotím Kitty… Tak ahoj.

Jedeme k západu. Až vyjedeme na velkou cestu, otočím se a zahlédnu Sněžku. A je tam. Pořád hlídá náš kraj. Nebojím se o něj. Můžou chystat všelijaké špatnosti, ale tady jsme pod ochranou dobrých duchů, našich hor, dévů, skřítků a různých elementárů. Ne. Tady se daří a bude stále dařit dobře, i kdybychom viseli na oprátce. Ne. Tady se žije krásně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-21-doma-tady-to-mam-rada

Doma. Tady to mám ráda. Světýlka. Naše kočky. Už nás vítají. Chtějí příděl masíčka. Jdu ještě vystěhovat své autíčko. Zítra jde na STS. Povídal Petroušek, že všechno sakum pingl přijde tak na dvanáct tisíc. S nějakým povinným ručením. A co když někdo nechce povinně ručit? Berou nás u huby. Zaplať. Všude zaplať. Však už jsme se dost naplatili. Všechno jednou končí. Každá válka, každý hladomor, každá nepřízeň osudu. Český a slovenský národ má své požehnání, vyvolení. Uměle nás rozervali. Ale my jsme pořád spolu. Československo. Nerozdělitelní.

Myslím na svou sestru. Iva. Po mamince člověk, kterého znám nejdéle na světě. Celý život si je s mamkou pletli. Včera jsem v její tváři najednou viděla tatínka. Tak, jako já celý  život obrázek taťky, kolikrát se mi teď mihne v zrcadle podoba na  mamku nebo Ivu. Sedmdesát sedm let. Ivo, buď zdravá! Trošku se usměj. Když ne na mě, aspoň na svět. Všechno bude dobré. Neboj. Mami, viď?

Půlnoc. Petroušek pustil dovnitř Žofii. Vlítla do domu s hlasitým mňaukacím zdravením. Ne, nechce maso. Přišla se pomazlit. Jak si zvíře umí říci beze slov! Hladím ji, zlobím, drbu za ušima, na bříšku. Chovám. Mluvím na ni. Břišním hlasem odpovídá jen mňa, mňa, mňu...

- Žofi, konec, jdu psát. Kam jdeš? Za hlavu? Aha, na gauč. 

Tak zas zítra!

Dobrou noc! 

P. S. https://www.youtube.com/watch?v=w39p8IYeKz4

Ne, na Uk není žádná fašismus. Jen Američani zakázali poukazovat americké zbraně pluku Azov. Náš fialový hrdina svolení dal. Pluk Azov je placen uk. státem.