Ještě střecha

Úterý. Už už se suneme na střed. Zítra v poledne – rána. To se zas ve stčedu zlomí týden. Kolik týdnů jsem v 68 zažila? Směju se. Obrovité číslo.

Ráno mě budí zvuk řezání. Jen krátce. No, budí. Nebudí. Už jsem si prohlédla mobil. Jdu. Cvičím. Dávám si perfektní rozcvičku s olympioničkou Samanthou Fox. Sestavuje pro Herbalife různá cvičení. 

Devět a já už jsem na světě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-16-obed-sloficek-do-vecera

Mourek se hlásí do služby. Žofie někde vyspává. Přibíhá až v poledne. A hartusí a něco mi sděluje. Něco jako – hele, jsou tam tři votravové a ty tu máš zavřené dveře. Mám. Nechci pustit do domu teplo. Zbuchla pár kousků krásného hovězího z noci. Až do večera zařezává na gauči.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-16-oprava-strechy

Nesu do zahrady pracovníkům karafu s citronovou vodou a jahodami. Obkládám bagetu. Mám starý starodávný vyřezávaný podnos. V pátek mi ho indián pokydal jak hovado jogurtem s marmeládou za studena. Nemyju ho. Jen ho ošetřuji na sucho. Dobře. Namočila jsem ho. Pečlivě vytřela ze záhybů. Včera mi na něj klíďo píďo nechali prášit cement. Upozornila jsem, že to docela přehnali. Znovu jsem ho namočila. Jsem na své věci opatrná. Mé relikvie jsou vzpomínkami. Mé dárky jsou u mě opečovávány. Indiánovi hlásím. Dnes nesu kávičky na starém kovovém šeredném ze socialismu. Jak chtěj vaši, našim to je jedno.

- Protože jste mi dvakrát zakydal starožitnost, dnes to máte na plechu.

Nezatvářil se jako osvícený šaman. Jen jako chlap s uraženou ješitností. Tak copak z něj, z indiána jednoho, vypadne za moudro?

- Vy jste mi zkazila den až do večera. 

- Vy mně včera a v pátek. 

 LP:

- Nos sem staré sklenice, staré talířky.

- Nosím. Jenže jste tři. Mám to v myčce.

- Nemyj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-16-ibisek

Ibišek, který mi jako ředitelce školy darovala vedoucí kuchařka ze školní jídelny, dostal před měsícem novou zeminu. Podsypala jsem ho bohatě hnojem. To a slunce dělají divy. Odvděčuje se množstvím květů. Nádherný. 

Ty vorle, LP má na hlídání dvě telátka kopýtka. Jeden, jak ho pustíš z dohledu, telefonuje. U toho dává dlouhý kouř. Indián. Jj, velký náčelník nejedná jako syn Matky Země. Tedy čestně. Linda mi dnes povídala:

- Mami, byla jsem v Pze. Petr jel namíchat zmrzlinu. Někdy před čtrnácti dny. Koukám na kamery. Volám mu.

- Že nejsi doma?

- Ne, jsem u zmrzliny.

- No, fláká se, dlouhej kouř. Telefonuje.

LP dnes odcházel koupit cement. Indián mi recitoval překrásné dlouhé poděkování na konci dne. Fakt krásná modlitba. Petr ho tak jako okřikl. Ne. Vyzval, aby šel na střechu. Teď večer jsme si to vyjasňovali.

- Víš, já jsem mu tuhle povídal, ať dělá. Prej takovýho pomocníka bych nenašel.

- Jo, nenašel? Myslíš, že nevím, jak odjedu, že se flákáš?

- Jak, flákám? 

- Ty vole! Jsi na kamerách. 

- A byl klid.

- Já jsem dnes postřehla, jak mi recitoval ten krásný text, jak jsi ho na odjezdu odeslal ku práci. Jsem si to ani neuvědomila.

- Ty si můžeš dovolit tam sedět. Ale on ne.

Jo. Řachanda. Paní majitelka poněkud zestárla. Ano. Je třeba využívat pracovní dobu nejmutých lidí alespoň přiměřeným tempem.

Ohlížím se za těmihle detaily dne. Když se to tak vezme kolem a kolem, jsou to maličkosti. Které ale platím já a Petroušek. :-)  Případně Linda a LP. Usmívám se. Kdo nic nemá, myslí si, jací jsme my majetní vykořisťovatelé. Jenže my jsme si utrhovali od úst. Pracovali jsme i po práci. I v sobotu a neděli. I o dovolené. Schraňovali korunku ke korunce. Vzali si strašidelnou hypotéku. Poctivě do ní lili těm bankéřským pijavicím vše, co jsme vydělali... 

Minulý měsíc se mi na bankovním účtu objevila hláška: Váš účet je dočasně nedostupný. V dnenší době nevíš, co na nás chystají. Udělají cvak. Tvé peníze v bance jsou jejich. Že by už? Volám do banky. Má paní nebere. OK. Nešlo odesílat. Fce bankovnictví nešly. Dojela jsem do banky. Prý ve třináct bude vše v pořádku. Měsíc před tím se mi stalo, že jsem platbu přes šest tisíc poslala dvakrát. Neukázala se na seznamu. Když jsem ji chtěla poslat podruhé, objevil se varovný růžový rámeček, že platbu se stejnými parametry jsem už v ten den poslala. Ale nebyla vidět. Pořád se neukazovala. Stále nebyla odečtena. Všechny ostatní platby ano. K čemu to člověka tlačí? K myšlence, že není zpracovaná. Protlačila jsem ji i přes varování  znovu. Druhý den jsem se nestačila divit. Odečteno dvakrát přes šest tisíc!! Dost odvážné. Tenhle exces byl zapomenut. Další asi tři týdny starý z června - nedostupný účet. Nelze provádět bankovní oparece. A včera – to bylo rodeo. Pro své nájemníky jsem smluvila i dodavatele elektřiny výrazně výhodný tarif. Snížila jsem zálohy. Podmínka – nutno zaplatit zálohu se splatností právě včera. Platba musela odejít. Jj. Jenže chaos francouzské banky nezná mezí. Možná přípravy na olympiádu. Právě včera přiletěli sportovci z Austrálie s náhubky. Na letišti jen oni s tlamokryty. Cyklisté měli dnes jet se zacpanými dýchacími cestami. Prve na Šalingradu někdo psal, že jeli bez. Paradoxní je, že masky se nevztahuj na tenis a další sporty. 

- Archonti! Daří se vám tu míchat pravdu na lež, černou na bílou, mír na válku. 

Zpět k platbám. Včera účet dočasně nedostupný. Zkouším odeslat ze sedmi plateb jednu. Zadej PIN. Odešla. Je odepsaná. Zadávám další. Zadej PIN. Nic. Okamžitě se objevuje v telefonu znovu – zadej PIN. Zadávám ho asi sedmkrát. Hm. Že by mi někdo chtěl pomoci od peněz? Platba stále není vidět. Jdu na další. Neodešla. Znovu. Znovu. Už je vidět. Jdu na další. Platbu se stejným parametry jsi už dnes odeslala. Aha. Poučena situací před dvěma měsíci už se nepokouším. Ale platba není odepsána. To je perfektní bordel. Ze sedmi plateb dnes vidím odesláno devět. Ještě že mi tam zbyly peníze. Kdybych šla nakupovat, jako že platím hotovostí, možná bych se divila…

Odpoledne se čochníme v bazénu. Volá moje bankéřka. To je oslovení! Je to bankovní úřednice. Mám ji ráda. Totiž bankéři jsou už dnes banksteři. A bankovní úřednice bankéřka. Posuny významů slov. Pozorujete to taky?

- Já jsem měla včera dovolenou…

- Já jsem si to myslela. Chci reklamovat šlendrián vaší banky. Neberte to osobně, ale chci, aby mi banka proplatila ty dvě marně dvojmo odchozí platby.

- Jako zaplatit?

Zaplatit dvě duplicitní platby. Chci to od IT odd. Neúčtuji svůj čas. Sedm plateb bych měla za deset minut odeslaných. Takhle jsem ztratila víc jak hodinu. Trápila jsem se. Telefon chtěl opakovaně PIN… Nakonec ze sedmi plateb odešlo devět. Velmi nebezpečná situace. Jde o moje peníze!

Diktuji ji, za prvé, za druhé, za třetí.

- A za poslední neúčtuji vám svůj podnikatelský čas. Měli byste to i s další započatou hodinou.

Paní na druhém konci asi špatně slyší. Stále se ubezpečuje, jestli rozumí dobře. Chci po bance finanční satisfakci. Ano, potvrzuji, že rozumí. Je z toho mírně v šoku.

- Podívejte, korporace smějí všechno. Vy jste jen malý červ. A oni vám napíšou – zaplať do tří dnů. Odpověz do tří dnů. Ale oni mají třicet dnů. Natáhnou si to klidně na šedesát. Když mají vrátit přeplatek, dostanete ho za tři měsíce. Hospodaří s vašimi penězi. A vaše banka nyní hospodaří s těmi mými. A vůbec nevnímám, že by to byl dobrý hospodář.

Takhle to bylo. ❤️❤️😒❤️❤️ Mravenec tluče na vrata bankovního domu. Domu, který má domeček v rozbouřené Francii.

Žuch do vodičky. Dnes nad skládkem odkryli starou shnilou střechu. Pod plechem. Je nutno udělat generální opravu. Řehtám se. Petroušek plech loni natřel. Zlobil se, že chci střechu vyměnit. Prý je natřená. Ano. A děravá. Nahoře vyzdili věnec. Nebo ztracené bednění? Pamatuji, když jsme začínali stavět dům, s tímhle souslovím jsem se poprvé setkala. Kam se to bednění jako podělo? Kam se ztratilo? To oko mé nikdy nezjistilo. Každopádně. Budu ráda, až bude střecha zas zakrytá…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-16-mam-novy-prstynek-hodinky

Sedíme s Petrouškem u bazénu. Líčím mu své zážitky. Ukazuji svůj rozmar. Krásňoučký prsten hodinky. Má pro mě pochopení. Jen ucedí.

- Máš toho málo?

Ukazuj mu krásnou halenku s pentličkou pod krkem. 

- Ty nemáš co na sebe?

A to je vše, co poznamená. 

- Petroušku, já jsem tak šťastná. Tady, v naší zeleni. S tebou. Dnes jsem opakovaně sdílela, že nesekaná tráva udržuje půdu na 19,5°C. Posečená tráva na 10 cm udržuje teplotu půdy na 24,5 °C. Prázdný suchopár uprostřed léta dosahuje teploty přes 40 °C. Pamatuješ, když sem chodíval Honzík s Ditou a Vanessou, jak vždycky chválili chlad zeleně u nás? Je důležité tyto znalosti zviditelnit, hlásat a opakovat. 

- Já mám vysoká kolečka a seču asi tak na deset cenťáků. 

- V hvězdicích lístečků se drží ráno i večer rosa. Chladí pozemek. Je fakt, že se to líbí slimákům. 

Přesouvám se k houpačkám. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-16-vecer-motyl-na-lampe

Pozoruji Žofii. Vyskočila na houpajdu. Na olejové lampě sedí motýl. Pokouší ho dostihnout. Vyskočila si  za ním na stůl. Marně. Pokládá tělo. Pozoruje. Jdu pokropit květiny vpředu. Hledám slimáky. Dva malé. Jinak nic? Ježišku, hadice je zablácená. Upatlaná. Volám Lindě. Její Petr mi říká.

- Jsou do dobytci. Pracují v rukavicích. Zítra mu řeknu, ať si to umyje. 

- Kvůli hlíně nejde vracet závěr. 

Linda dozvukuje. Ví, o čem hovořím. Hadici uchovávám v čistotě. Abych se nemusela koupat. Když ji někde protáhnu blátem, omyju si ji. No jo, to je ono. Z cizího krev neteče. Kdo nic nemá, má holý zadek právě proto, že ničí, neváží si, půjčuje si. To by se asi divil, kdybych mu řekla, ať mu strhne za novou hlavici. Což tahle je letos nový. 

O půlnoci jsem našla jen dva malé. Doufám, že ráno nenajdu lesklé stopy na kytkách... Kvásek kvasí na ranní chlebíček. Vyžehleno. Služba končí.   

Ještě buší Žofie na dveře. 

Masíčko se jí zachtělo. Trošku mlíčka. A ještě loudí u šuplíku s dobrůtkami. Ty už jim teď moc nedávám. Mají ráno a večer hovězí. Chlupatice si umí říci. 

- ˇŽofinko, co ještě kňouráš? Ty bys chtěla dobrotu? 

Posbírala pár bonbonů. Snědla tyčinku. Napucané bříško si uložila na gauč.

Tak takhle se dnes točil svět v hotelu Země. Jdu spát. 

Dobrou noc!