Gratulační

Tak na co dnes hodím placáka? Ireno, večer se laskavě podívej do diáře, ano?!

Devět a kus. Vstávej! Žofka je někde připravená vstát.

- Žofi, Žofinko!?

- Mňau! Tady jsem!

Zvonek. Ty vorle! Tak já předevčírem večer zapomněla na dvě klientky. Ale to je v poho. Jsem tu pro každého. Předevčírem večer jsem se nepodívala do diářku. Zmeškala jsem včera kadeřnici. Včera jsem nemrkla, že dnes po deváté… Chjo! Ireno, už nemáš prázdniny. Je pracovno.

Když to večer svěřuji Erice, ptám se:

- Hele, není to ta nemoc? Nebo jsem jen lehkovážná, roztěkaná?

Prý to druhé. Já totiž žiju teď naší Žofkou. Roste před očima. Už nikdy v dospělosti za mnou nebude lítat jak teď. Zavolám. Běží. Večer usednu do křesla. Udělá hop. Sedí na horním opěradle  nad mou hlavou. Občas sjede na můj krk. Hřeje. Cítím její tělíčko. Někdy sjede úplně dolů. Do mezery vedle mě. Už nejsem schopná vnímat pět věcí najednou. Sice se cítím mladá, v kondici. Dokazuji si to svými sportovními výkony na běžkách, na lyžích, na túrách, vybíháním kopců, sjížděním těžkého terénu na koloběžkách, to ano. Ale chceš nechceš, už umím jen psát a mít puštěný nějaký poslech. Ale ne nic víc.

N. B. Slyším hlasy. Petroušek už odešel do Hajanova. Jo on si nevypnul počítač! Nezhasnul. Tak to já počkám, až půjde na záchod. Ten se bude divit, že mu to v pracovně svítí a mluví. Tetelím se, až řeknu, že nejsem magor sama.

Mimochodem - probírám se. Klimbla jsem. V domě ticho. Peťulka mi prošel. Tak. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-20

Už dva tři dny mě tu čeká kláda žehlení. Za prvé naprosto tuhle činnost nemiluji. Za druhé je toho několik praček. Mohla bych si někoho zjednat. Ale proč? Já to zvládnu. Dnes mi zas stály žehlicí kozy z minulého století v kuchyni. Ty kozy jsem si kdysi vzala dole v koloniálu – tak nazýval můj první muž Ivulka obchod svých prarodičů. Měli pražicí stroj na kávu. Myslím, že snad i vařili mýdlo, to si nejsem jistá. Měli zkrátka koloniál, obchodní stroje jako rodiče spisovatele Karla Poláčka. Ten o tom hezky uměl vyprávět. Do toho koloniálu Ivka chodil nahlížet. Vlastně on spíš říkal magacín. A já vizitýrovala v bytě, který zůstal po smrti jeho babičky a dědy opuštěn. Bylo tam mnoho krásného nádobí, předmětů. Po nich by dnes každý starožitník skočil šipku. Mně se to v mládí ještě tak vzácné nezdálo. Jednu mísu na nožičkách ze mě vymámila Iva. Proč bych jí ji nedala. Iva. Myslím na ni. Mám něco v plánu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-20-housticky/1600049625

Petroušek volá.

- Zavři skleník. Blíží se bouře.

Jdu zavřít. Opravdu se zdvihá vichr. A zas utichá. Z deště nic. Jen zahrada se trošku vylekala. Beru Žofku ven. Raduje se z trávy. Požírá ji. Volám Mourka. Přibíhá z přední terasy. Pusinkují se s Žofinkou. Tak to bylo se Zrzečkou. Ale ta nebyla tak mazlivá. Jen mu dala hubana, olízli se a čau. Žofec na něj nabíhá, olizuje ho a hledá cecíky. Je to ještě hloupé mimino. Ale rychle se učí. Už neleze po omítce. Seznamuje se se sklem. Dopoledne jsem natočila, jak se na Mourka přes sklo packami dobývá. Nešlo to. Teď? Už umí zajet do domu tou dírou, kterou otevřeli. Už nenaráží do skla. Chytrá kočka. Holka z vesnice se seznamuje s městskou civilizací. :-) Kočéna.

Moje mamka mi někdy říkávala: Kočinelo. Už nikdy nikdo mě takhle mazlivě neosloví. Protože to neví. Petroušek zná jen "koníčku". To vzniklo z "ty koni" v okamžiku zapomenutí mé nohy pod špičatým zakončením dřevěného žebříku. Měla jsem jen držet balanc. Já kopyto drželo balanc; maminka se dřela s těžkým dlouhým, ale bezvadným žebříkem; když s ním poposkákala k výhodné větvi, žuchla s ním z posledních svých sil přímo na mou nohu. Už nikdy nevystoupám do koruny po špryclích dřevěného řemeslně dokonalého žebříku. Na ty moderní hliníkové hnusy, kde se bojím něčeho se chytit, abych si neskřípla prsty, nelezu.

- Javajs!

- Nemáš tam tu nohu strkat, koni!

Pak už změnila koně na deminutivum.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-20-vecer

Jé, právě mi Žofka sjela na ramena. To je moc příjemné. Dělá mi límec. Když ji pohladím, spustí kotěcí předení.

K Erice.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-20-u-eriky-v-nahradnim-terminku

- Už můžeš vyjet!

- Jedu!

Na cestě semafory. Směr k hranicím. Permanentně se tu někde něco opravuje. Pořád. Stále semafory. Do toho snížení rychlosti u stavby obchvatu. Na konci města kolona. Dobře. Vedle mě bílé auto předjíždí. Odbočuje do zahrádkářské kolonie. Vlastně kolonie nových domků. Satelitní příměsto. Házím blinkr. Jedu se mrknout, kam ten bílý jede. Uhání docela rychle. Na cestě zpomalovací nájezdy. Že bude odbočovat vpravo? Nemusím mít kyvadlo. Odbočuje. U hlavní cesty, kterou jsme právě objeli, už čeká jedno auto na zařazení do proudu od města. Právě na semaforech naskočila zelená. Řidič nákladního vozu je slušný. Dává nám přednost. Tak to jsem ušetřila takových deset minut dobrých. Znovu zpomalení. Ale jen na chvilku. Podvečer. Léto. Prázdniny. Na sedadle mám kytici růží a dvoubarevnou růži v květináči. Nejsem moc originální. Ale pro radost to bude. Moje zlatá kadeřnice měla 10.7. narozeniny. Jsme obě račice. Jenže každičká jiná. Ona typická ráčka. Já už inklinuji do lva. Jsem na rozhraní znamení. Jedu, jedu. Ježiši. Brzdit. Všechno mi spadlo ze sedadla na zem. Mohl bys hodit blikače! Obchvat městečka, kde se 1837 vdávala mladinká Božena Panklová. Barunka. Odsud se stěhovali do pevnosti Josefov. Předběhla ve své emancipaci dobu. Jakpak by se dnes tvářila na korporátní společnost. Hodilo by se výstižnější slovo. Nic. Sjíždím až za městem. Jsem tu. Čekají mě dva pejsci. Eby a Kvinci. Takže asi Abey a Quinci.

Ta mladá, to je taková lištička. Hodná. Štěněcí. Přátelská. Quinci – ta se odjakživa nerada fotí. Ale vždycky. Jak vytáhneš telefon, zmizne. I dnes pozoruje cvrkot v oficíně ode dveří. Vidí, že držím telefon. Uhýbá hlavou mimo zárubeň. Dokonce štěkla:

- Schovej to! A neotravuj!

Vyndávám kytky. Blahopřeji. Ze srdce. Opravdu a upřímně. Takhle to myslím i při pozdravu. Jdu do řetězce. U vchodu, kde mě nikdo nevnímá, nahlas vyslovím lidem pozdrav, pozdravení. Jen výjimečně, opravdu jen párkrát do roka mi někdo odpoví. Jsme odlidštění. Vedou nás ke komunikaci s UI.

- Tys´  měla taky narozeniny! S hrůzou jsem včera večer zjistila, že nemám kytku. Tak jsem šla zahradou a sbírala pro tebe. Uvinula jsem ti.

Srdce plesá. Ona pro mě uvázala tuhle krásku. Nafotila jsem si ji doma. V dárkové skříni jsem měla pro někoho připraveny dva poháry. Večer jsem je vyndala. Ty budu používat. Jako první jsem do toho jednoho vložila kytičku od Eričky. Do druhého jsem nalila koktejl pro Petrouška.

- A tady máš náušnice. Které máš? Máš vlčí máky?

Až teď si vzpomínám, že jsem si u ní koupila náušnice s kolem.

- Vybrala jsem ti tyhle. Ale můžeš si vybrat.

- Nechám si je.

- Jsou hezké viď? Pampelišky.

V taštičce mám ještě krabičku s voňavou svíčkou.

Nedojalo by vás to? Vy sem jezdíte pozdě, dokonce v termínu zapomenete. A ona s láskou a upřímností na vás čeká večer po práci s dárky. Andělka. Má mě ráda. 

Cestou domů mám dvě zastávky. První – pro mléko. Za vraty rodného statku pátera Myslimíra Ludvíka s Jiráskovy kroniky U nás – přenádherné čtení – by měla stát láhev s mlékem. A nestojí. Jedu moc brzy. Mohu dojet do kravína, ale prý mám počkat u vrat statku. Za chvilku mi ťuká na okýnko pan L. Ukládám láhev do kufru. Pokračuji do další vesnice. Tam bydlí Iva. Nevyhledává mě. Dnes má narozeniny. 67+9= 76. Tolik jí je. Prvorozená, vlastně myslím druhorozená. První byl hošík. Odešel i se svým kláskem. Asi ještě ne celý človíček. Pak očekávaný zázrak. Hýčkaný. Tatínek jezdil po republice a stavěl limnigrafické stanice. Mám schovanou drahocennost. Jeho pohledy a dopisy z cest. Kdy psal vždycky na konci – a pozdravuj tintili. Myslím tintili. Budu se muset zas jednou tou korespondencí probrat. Psával, jak se těší domů. Má hlad. Aby maminka uvařila. Odjížděl na týden vydělat peníze. Doma na něj čekaly jeho dva poklady. Najednou buch, idylku rozbila Renička. Po devíti letech panování přibyl vetřelec. Navíc – Ivin milovaný, nejmilovanější po třech letech podlehl těžké nemoci. Myslím, že celý život, na stará kolena o něco víc, zátěž. Opuštěná. To já měla svůj drahokam celý život. Maminku. Až do pětašedesáti. Tak to vidím já. Kineziologicky. Logicky. Po maminčině odchodu se Iva ozve jen, když potřebuje pomoc. Hned vysílám Petrouška. Vezu krásnou textilní tašku se vzorem slona. Mohla by se líbit. Levandulovou svíčku ve skle. Kvetoucí višňový čaj. V kládám do krabičky upozornění, aby zalila horkou vodou. Čaj rozkvete. A pak ho může použít ještě jednou. Vybírám zlacené přání. Z druhé strany pod hezký text píšu jen Renka a Péťa. Přemýšlím, že vše pověsím na branku a ujedu. Jak přemýšlím, plánuji, režíruji, málem jsem přejela. Parkuji přes cestu u hospody. Jé! Mají novou zatahovací bránu. To už jsem tu hodně dlouho nebrala za kliku. Tak to se na dvorek nedostanu. Zkouším kličku. Dvířka se otevírají. Položím dárky s přáním na lavičku a uteču. No jo. Kazí mi to jej pejsek Beník. Ďafe jak blázen. Tiším ho. Ale to se už ona jde podívat, co se děje.

- Ivo, jdu ti pogratulovat. Ty máš dnes narozeniny. Tak hodně zdraví a všechno nejlepší!

Údiv. Vidím maminčinu grimasu překvapení. Jej! Vzpomínka na mamku. Dnes jsem ji zahlédla. Celý život se vztekala, že si je lidé pletou. Iva pracovala nejprve v Československé bance v HK u tanku. Postavení. Pak se narodily děti. Začala pracovat v JZD v kanceláři. Naskytlo se místo tajemnice ve škole. Střídala dvě. Nakonec zůstala v té pevnostní. Když maminka odešla do důchodu, nejprve pracovala na gymnáziu v kanceláři. Pak šla uklízet k Ivě do školy. Jednou kráčela školní chodbou na oběd. Nějaké dítě:

- Paní tajemnice, mohla bych zaplatit obědy?

Maminka udivenému žáčkovi odpověděla:

- Běž do kanceláře, tam já sedím. Tam zaplatíš. 

Dítě prý koukalo jak na mimozemšťana. A co teprve, když došlo do kanceláře, kde seděla kopie mamky - Iva. :-) 

Dnes Iva děkuje. Asi je mile překvapena.

- Ale já pro tebe nic nemám!

- Ale to já nic nechci. Chtěla jsem ti to tu položit na lavičku jako překvapení a zmehnout se.

- Tak aspoň ti taky přeju…

Pro mě moc dojemné. Moc. Celý život jsme slavívaly spolu. Vždycky nás zvala k sobě. Do altánku. Bylo nás tu hodně. Přijeli kluci s rodinami. A já s holkami. A pak s Petrouškem… Časy se mění.

Podává mi ruku. Objímám ji. Děkuji. 

Utíkám do auta. Jedu domů. Mám hezky v srdci. Mám ji ráda. Ona mě asi snad taky. Dvě babky. Chtěla bych vidět, jak rozbaluje dárky. Jestli má radost. Ale to už jsem doma. U Petrouška a u Žofiny.

- Petroušku, vzala jsem s sebou dárky pro Ivu. 

- To seš hodná! Tos´  udělala dobře. Moc dobře!

Je večer. Holka si mě vylezla nad hlavu. Pohladím ji. Povrkává kotěcím předením. Pak mi žuchne za krk. Dnes si vlezla na opěradlo. Pokoušela se o vstup na klávesnici počítače. Prozkoumat. Ale nedovolila jsem. Ona by mi tu zaúřadovala. 

Dobrou noc!