Excelentní. :-)

PROBUZENÍ

Tfuj. Divný sen. Násilí na mně. Nechtěli mě pustit. Chtěla jsem se účastnit soutěže ve skoku snožmo z místa, abych zvítězila. Ale bylo mi zamezováno. Okolo mě ve velkém modrém sále s bílý světlem byli všichni odměňováni. Věděla jsem, že jsem ve skoku z místa - divná disciplína - obstála na prvním nebo druhém místě. Vyhlašovali v uměle osvětleném rozlehlém prostoru. Bez oken. Okolo mě lidé u stolů s ubrusy. Chtěla jsem domů. Ne, nepustili mě. Nemohla jsem dýchat. Chtěla jsme strašně, ale hrozně moc na slunce. Na ulici. Našla jsem okno. Za záclonou chodník. Chtěla jsme tam jít nacvičovat tu disciplínu skoku z místa. Nenápadně jsem se chtěla vytratit z šedivomodrého sálu. Na malé chodbě, jakoby z bytu, jsem skákala žabáky ke dveřím. Tam jsem cítila svobodu. Probrala jsem se. Slunce v zahradě. Cítila jsem, že mi ve snu bylo bráněno dýchat. Tfujtajxl. Dýchám zhluboka. Utíkám do zahrady proběhnout se do ledové trávy.

Pročítám FB. SMS. Messinger. WhatsApp.

Díky, Lindi, za zprávičku. Když korektnost, tak korektnost:

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/tyrani-senioru-neni-jen-biti-ale-i-odpirani-soukromi-znelo-v-parlamentu-40296849?fbclid=IwAR1gvd-5WjZiPPRK13SkFB1u_K0dt2SbHcGfAR8IXm_ChuDVfcqb-oAznHs

Děs, zpětně - prožila jsem si asi kus nedělního trápení staré paní. Tohle nechci prožít v téhle realitě.

PŘED USNUTÍM :-)

To byl tobogan. Krásný. Probuzení tfujtajxlové. Den jsem pojala po svém. Vykašlala jsem se na práci. Zahrada. Zazimování. Terasa. Ty vorle - já umyla celou zasklenou terasu. Poctivě vycídila skla. Zadělaná od much a mušek. A to tu máme síťové dveře! Tabule jsem v létě myla. Zbytečně. Odpavoukováno, vymeten suchý hmyz. Muškáty - neostřihány, nastěhovány do zimní zahrady. Razím asi druhý nebo třetí rok svou novou originální mičurinskou metodu. Na podzim jsem vždy několik nedělních zářijových odpolední trávila na zahradě u pořadu s malířem Anderlem Láska za lásku. Píchala jsem výhonky muškátů jeden vedle druhého. V zimě zaschly, napadly je mšice. Zbytečná práce. Jak to dělám? Vezmu kaskády muškátů, přenesu je do zimní zahrady. Na jaře celou kaskádu vytáhnu z truhlíku. Oklepu kořeny, podsypu hnojem a jedeme další sezonu. Na shledanou. A jak jsou šťastné, že mohou kvést. Vždy mi truhlíky zaplnily prostor terasy. Lístečky, květy... Ne, ne. Letos pět truhlíků - stačilo. Už druhou zimu budeme na terase obědvat. Vymyto, vysmýčeno, nastěhovány kytky. Zbývá nastěhovat maminčin plnokvětý ibišek z piána, dva obrovské asparágusy a jeden polský zázrak; přezimuje už třetí zimu. Beru ho na milost.

V poledne zvoní nová klientka s penězi. Ta XY ze včera. Souzníme. Dostaly jsme kdysi obě stejné kapky. Obě už si žijeme svůj spokojený partnerský život. Dávno jsem s ní srovnaná. Zdravé jídlo jí chutná, chválí bylinný koncentrát. Změřená je... Svačinky dodržuje. Uhání zas do pracovního procesu.

Celý den se pohybuji v zahradě. Dnes nikam nemusím. Nasávám slunce. Beru do sebe energii větru. Prostírám si na slunce. Užívám si den. Zvonek do zahrady. Domovní důvěrník z paneláku. Informuje mě o dění v domě. Na nájemníky nic nemá. Jen Karla chytil, jak hází vajgly dolů. Karel se svěřil, že ho chytil, jak střílí cigárko z balkonu. Dozvídám se o plánech v domě. Souzníme v náhledu na svět. Oběd mi vítr vyfoukal. Neva. Hoduji pod sluncem. Petroušek je tu. Dostávám pochvalu. před nastartovanou tatrou. Pomáhá mi. Sbírá vlašáky, lískové oříšky, jablka, švestky.

- Peťuš, vybrala jsem žlaby nad stáním.

- Bylo tam něco?

- Vcelku čisté. Asi pět lískáčů. :-)

- Mohla bys mi prozradit, cos mi to včera dala do krabičky s sebou? Jel jsem do Hradce, hrábnul jsem pro ovoce. Myslel jsem, že sahám po jablku. Kousnu. Huba se mi zkřivila.

Směju se, až mi tečou slzy. Dobře vím, co jsem na něj nastražila.

- Říkám si, co to je za sajrajt. Kousnu po druhé, oči mi lezly z důlků. To byl hnůj. 

Řehtám se.

- Peťuš, oloupala jsem ti fík.

- Jo fík. Tak ten už mi prosím tě nikdy nedávej. To byl hnus fialovej.

Nemohu popadnout dech. Smích mi trhá plíce.

Dovytřela jsem terasu. Pět hodin. Mám ještě hodinu do odjezdu do Opočna. Zatahuji dveře na terase. Nezacvakávám. Nechávám je volně. Sprchuji se. Slyším lomození. Nějaké vrčení.

- Peťuš, co se děje?

Očekávám odpověď, když je naštvaný - Nic, že bude hezky. Ale nedočkávám se této varianty. 

- Mohla bys mi říct, cos udělala s těmi dveřmi?

- Já? Já jsem je jen přetáhla.

- Tys je vysadila.

Zas se řehtám.

- Děláš si srandu? To přeci nejde. Jsou děsně těžké.

- No, tobě to jde. Tys to dokázala.

- Péťo, ale u dveří jsi byl naposledy ty! Já jsem tak šťastná, že jsem u toho nebyla. :-) .-) :-)

- Tys to na mě narafičila.

Hned jdu do útoku.

- Petroušku, já jsem ty dveře jen přetáhla. Ani jsem je nezacvakla. A když to takhle je, tak je musíš přirazit. Že tys je zdvihnul?

Chystám se na léčivé divadlo Gabriely Filippi. Královsky se bavím. Péťa dveře obhlíží zevnitř. Obíhá dům. Zkoumá je i zvenku. A zbytečně. Něco si mrmlá o vyjetí. Pak zas vysazení. Zkrátka nějakým zázračným způsobem je zmrvil. Asi neplatí to jejich (rozuměj mamku a Ivu): Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Ačkoli možná, že platí. Třeba jsem to opravdu připravila; Petroušek se chytil. Vůbec nevím.

- Peťuš, zavolej Robertovi.

Oba hledáme jeho číslo. Oba naráz hlasitě vyslovujeme číslice.

- Dovolal jsem se tomu, co prodává ty nekvalitní dveře?

- Co ten vtipálek řekl?

- Jede s mámou nakupovat, za chvíli je tu. 

- Petroušku, on přijede. A já jedu. Tak to dejte hezky do pořádku. Kudy že to jedu?

- Jeď opatrně. Jedeš na Jasennou, České Meziříčí, tam je ten cukrovar, a už jsi v Opočně. Máš čas.

(Kupodivu.)

Andělé v tvém srdci - podle knihy Andělé v tvých vlasech. Lorna Byrneová. Jedno jediné místečko k parkování. Blikám vlevo. Za mnou nějaká dáma, nechápe, když dávám zpátečku, aby couvla. Mezitím mi na místo chce z protisměru vjet jiný řidič. Troubím. Pochopil. Je to gentleman. Hází zpátečku, konečně malinko couvám a parkuji. Jsem tu čtvrt hodiny před začátkem. Krásná pořadatelka Bára mi od srpna dávala avizo na představení messingerem. Vždy jsem odpovídala, že nemám u ruky diář. Před deseti dny jsem zareagovala. V diáři volno. Vybrala jsem si místo. V první řadě. Chtěla mi poslat lístek. Proč? Nechala jsem si ho u ní. První řada č. 15. Ty vorle, jak je to možné? Jak je to možné?? Dozvídám se po představení od záchranářky Martiny: Ona dala navíc řadu židlí, proto jsi seděla v první řadě. - Óóó, poprvé se mi vyplatilo obrazně přijít pozdě. Vyprodáno, pro mě protekční první řada.

Utíkám po schodech; předbíhám zástupy lidí.

- Baruško, mám tu lístek.

Podává lístek, laškovně se usmívá; jdu si v klidu sednout. Středa. Ve dvacet školení. Budík. Bacha. Vypínám zvuk. Jsem si jistá... Nebudu rušit.

Představení začíná zvláštním zpěvem... Zpěvák má takový ten chytrý stroj, který točí dokola zvuky, melodie, rytmické změny... Poprvé jsem ho viděla u Maoka. Maok - něco kouzelného. Taky někdy hraje s Gabrielou... Divadlo - kouzelné. Nádherné. Laskavé. Léčivé.

- ...a slyším andělské zvonění...

Můj telefon se na tuto repliku rozhodl, že bude zvonit... Děsím se. Kdykoli budík zvoní, neumím ho rychle vypnout. Hrabu horečně v kabelce. Tlumím zvuk. Típu ho. Mačkám vypínač, jenže nevím, na které straně. Umlčela jsem ho. Telefon se pravděpodobně mým dalším stisknutím znovu zapnul. Z pódia se ozývá:

- Přichází anděl vědění. Slyším zvonky.

Můj mobil vturánu reaguje. A zvoní. Pěkně zesiluje. Opakuje: buzení: 20.00 hod. školení!

Ne, ne! NE! Tentokrát jsem zachytila obrazovku budík - zrušit budík. Teď...

Hanba mě omývá. Nemám ráda pitomce, kteří si nevypnou zvonění. Já si ho poctivě vypnula. Ale zapomněla jsem, že je středa. O přestávce jdu k Báře.

- Baruško, moc vám to sluším. Mohla byste prosím vyřídit Gábině, že se omlouvám, byl to budík, ne hovor. Měla jsem vypnutý zvuk.

- Né, to bylo právě legrační. Lidi se smáli. Slyším zvonky... A váš telefon reagoval... 

Trošku mě uklidnila, ale ne moc. Rozhlížím se. Sem do Kodýmova domu jedu tak jednou za rok. Některé tváře už jsou mi povědomé. Jdu si sednout. Vcházejí ženy se sklenkami vína. Halekám na ně:

- Vy to tady máte svobodné! To v Jaroměři by mě vyvedli. Tam to není dovoleno. I když bych si skleničku schovala do kabelky. Někdo by mě bonznul. 

- Irenko! Poznávám tě po hlase. Tvůj smích. Jsi to ty?

- Meditace? Jsi zástupkyně nebo ředitelka...

- Ředitelka. Simona.

Zázraky. Synchronicita. Ona to Gábina říkala, že kdykoli jde Lornu Byrneovou číst pro slepce do rozhlasu, vždy se jí stane zázrak. Andělé tu zřejmě opravdu nad námi kmitají křídly.

Druhá část - Gabriela pozvala zpěvačku Livii Kuchařovou,  astrologa Roberta Policara. Netušila jsem, že jeho maminka je Češka, tatínek Vietnamec. Není to vidět. Roberta znám. Inteligentní, rozumný, hloubavý, šikovný... Livi vytáhla jednu tarotovou kartu. Vypadly dvě. Šest pohárů, sedm pohárů. První karta pro štírky, rybky, raky. To jsem já. Čeká je setkání s osobou z minulosti. Buď z minulého života, při setkání duše cinknou, nebo z dávna. Musím říci, že se mi předpověď na červenec plnila dopředu, na srpen, už v červenci, na září už v srpnu. To byly ty pletichy, ústrky, pomluvy - hezky jsem si to užila. :-) :-) :-) Zdá se, že mé včerejší setkání s paní XY je to ono. Mezitím zpívala Livi. Střídal ji kouzelný zpěv à la  Maok. 

Otázky diváků. Je pravda, že při narození štírů někdo z rodiny zemře? - U mnoha to tak je. Štír je smrt a zrození. Gábina i zpěvák oponují, že při jejich narození nikdo nezemřel. Jenže ono je to rok před nebo po narození. Napsala jsem otázku - Jak ČR v roce 2020? - Změny, obrovské změny. Na planetě i u nás. On nesleduje politiku, pomáhá lidem, ale bude tu souboj - kdo zvítězí... Doufejme, že dobro. Ještě nikdy nestály tři planety v postavení, v jakém budou. To už jsem slyšela. Docela mě to děsí. Ono to dopadne dobře, je to dáno. Ale! 

Robert klade důraz na dvě věci: modlitba a meditace. Modlitba je telefon Bohu. Voláte mu. Meditace je taky telefon. Posloucháte Boha, co vám radí. Robert říká, že máme den před narozením spát pod hvězdami. Lidé se smějí. Gábina to komentuje:

- Že vím, nad čím lidé přemýšlejí? Jak asi mám v listopadu spát pod hvězdami? - Existují spací pytle, nebo je možno přeletět na druhou polokouli. Všechno se dá naplánovat. Robert radí, že se řídí mayským kalendářem. A ten má jen 260 dnů. Tedy druhé narozeniny vyjdou těm listopadovým na červen. :-)

A já 19.7. si na 18. mohu ustlat na zahradě. Asi na houpačce. Aby mě nerušili ježci. Duše se rozpomene... Lidé nemají čas v běžném životě. Zahlcuje je civilizace. Povinnosti. Dnes jsem v Léčivém divadle tak trochu rozkrývala sama sebe. Pocítila jsem dotyk se svou duší.

Loučím se. Zastavuji se s lékařkou Martinou. Od ní vím proč jsem seděla v první řadě. Klušu k autu. Volám domů.

- Peťuš, co Robert?

- Dveře rozšrouboval, byly vyjeté. (Už neříká, že já. :-) Je mi to k smíchu.) Změřil tu žaluzii v ložnici, jak jsi rozbila. (Pustil ho do ložnice. U postele odhazuji letáky, knížku, časopis... Hm, tak to mám radost.) Přiveze nový vnitřek kliky. Říkal, že to ještě neviděl, takhle vyšlochtanou. Ty neumíš zdvihnout kliku. Ty zavíráš dveře bouchnutím. Je tam klika!

Musím uznat, s tou klikou má pravdu.

- Peťuš, včera jsem dvakrát zamykala, dvakrát zajišťovala, a dvakrát mi to nešlo. Myslela jsem, že studuj, studuj, a ono vyšlochtáno.

- Přijeď. Jeď pomalu!

Už jsem tu. Dnes se tu schrulo hodně mnou rozbitých věcí. Něco jsem přehrála dál :-) 

Excelentní den!

Dobrou noc!