Den jak vymalovaný. Počmáraná obloha od chemtrails

Slastné probuzení. Se sluníčkem. Na devátou Dana. V půl deváté volá chraplavým nastydlým hlasem:

- Irenko, já dnes nepřijedu.

- Jé, tos mi to nemohla zavolat dřív? Jela bych lyžovat. Slunce svítí...

- Jsem tě nechtěla budit.

- To neva. Hlavně se vyzdrav. Pak se ozvi.

Utíkám se rychle rychle obléknout. Pojedu na hory. Jenže na jedenáctou poslední RHB s lokýtkem. Mám se omluvit? Chjo, jsem nerozhodná. Ne, udělám si den pro sebe. Na lyžovačku si budu vyčleňovat dopoledna do konce března. Dnes - slunce, zahrada, tvoření, spánek. Napíšu hezký dopis vnučinkám. Ta jedna se školkou lyžuje. Snaška mi poslala odkaz na kameru. Ale nic jsem neviděla. Hlavní věc - první den má malá lyžařka za sebou. Už se těším. Budu ji brát s sebou.

Mám tolik dekorativních blbovin z KIKu.. Na terase bude dnes teplo. Chystám tam místečko.

Na dnešek jsem objednala jen Danu. Od osmi do osmnácti (Petroušek tvrdil do 16) nepůjde proud. Stihla jsem do osmi mixnout snídani. Už je to tady. Píp. Píp. Píp. UPS křičí - vypni počítač! Nemám šťávu!!! Jenže já ho ani nezapnula. Všechno nabité - ntb., telefon, tablet. V termosce vařící voda na polední gurmánskou rajskou s provensálskými bylinkami. Rychle vypínám UPS. Dům ztichl. To je bezva. Jdu k ntb mrknout na FB. To určitě. Nejsi připojená. Aha. Vypnou proud a jsem v háprdepu. Nic, nakouknu do mobilu. Odešlu gratulaci k narozeninám. Vypnu data.

Popel, okýnko. Zapomněla jsem cvičit.

Od listopadu si chci vypsat význam všech sedmi řad bukvic a jednotlivých obrazů bukvic... Udělám to dnes. Najíždím na SV CZ, hledám v archivu studia Třinec. Je to tam milé, neagresivní. Vysílají tam slovanské rozprávky. Poslouchala jsem tam Věrku Ovečkovou - propagátorku slovanství. Studio Třinec je miloučké, přátelské. Takhle jsem ráda poslouchávala Kryštůfka Kouckého. Taky měl hezké pořady o slovanech. 

https://www.svobodny-vysilac.cz/2018-11-25-julie-holikova-slovanska-vychova-a-iniciace-deti-podle-bukvice-dokonaly-duchovni-vyvoj-124-min-mp3/

Zapisuji první řadu - narození člověka, sedm let - a, bé, vé, ge, de... První řada představuje fyzické tělo od narození do sedmi let. 

1. rok - Dobro jesť - narodil se bůh. První rok - vše se točí kolem něho. Malý bůh, velká radost. Druhý rok - on vidí: všichni jsou bozi. Nejsi sám, ber to v úvahu. (Připomíná mi to Komenského Labyrint světa a ráj srdce.)

3. rok - vedi - vše zkoumá, dává otázky, sbírá vědomosti. (vedi)

4. rok - glagoli - začíná mluvit, zdokonaluje svou řeč, nejen poslouchá, ale i sám něco řekne.

5. rok - dobro = čin - tvoření dobra. Ve věku pěti let už je dítě schopno něco tvořit, dělat. Dělejte dobré činy, podporujte v tom dítě.

6. jesť

7. jesň...

První řádek hotový... Dává mi to smysl. Hlavně konečně od listopadu si vše vypíšu. Právě dnešní den se k tomu hodil.

Na tvoření sice nedošlo, ale i na to se najde vhodný den.

Padá mi hlava. Za deset jedenáct. Šup, šup, sbírej se. Marně mačkám ovladač brány. Natáčím ho... Aha, nejde proud. Vyskakuji z auta. V ruce zdravou svačinku - nízkokalorické proteinové mlsáníčko - běžím pěšky. Ty vorle, moje krásné mašličkové botky tlapou do bláta. Přes louku - v létě tu bude plno stanů při Brutal Assaultu. Z kopečka dolů - tady vždycky fotím motýly na astřičkách. Tudy jedu na cyklostezku.

Ještě kousek, kousíček. Sestřička ve dveřích. Nemusím ťukat. Toleruje pozdní příchod.

- Dobrý den! Nám nejde proud. Nejde otevřít brána. Já jsem tu pěšky!

- No to je hrozné! Pěšky?

Řehtáme se. Je moje čtenářka. Jdu se nahřát soluxem. Volám Petrouškovi:

- Peťuš, neotevřela jsem bránu.

- No, to bych ti ji musel otevřít kličkou. Nechat ji celý den otevřenou.

- Petroušku, kašli na to. Domů doběhnu. Je krásně. Na nákupu pojedu, až zapnou proud nebo až přijedeš. Kdy přijedeš?

Poslední masáž, poslední UZ na lokýtek.

Včera jsem krásně obryla asi tři nebo čtyři stromy. Bylo to luxusní. Nádherné. Teplo. Ještě jsem rozšířila o jednu řadu to, co zryl Peťa. On ty talíře každý rok zmenšuje. Večer jsem loket cítila. Nebolel. Ale ohlásil se. Zvládnul to. Jsem připravena na malování... Chci na jaře domalovat chodby, koupelnu. Co jsem loni v těch vedrech načala... 

Jdu domů. Obloha začmáraná chemtrailsem. Fotím. Fotím i smrk z druhé strany. Fotím i starou rakousko-uherskou vrátnici. Ráda fotím její střechu a lípu za ní z našeho pohledu.

Doma. Micicinda mi jde naproti. Cítí jaro. Už se nedrží doma. Přijde, odejde. Voní krásně senem. Užívá si novou boudičku. Na Vánoce dostala. Ale v mrazech to asi není ono. Posbírala jsem poslední kouličky z jabloňky. Nastříhala jsem barevné pentličky. Navazuji na besídku, na větvičky jabloňky... Zahradní víly prý mají rády ozdůbky...

Do misky dvě brambůrky ze včera,  gurmánskou rajskou, zalít horkou vodou z termosky. Skvělé. Lehký rychlý teplý oběd.

Dopisuji význam staroslověnských bukvic. Tabulka sedm krát sedm. Pokud člověk zvládne projít 49 lety, ta poslední bukvice se jmenuje čas, přejde na jinou úroveň. Začne znovu - omládlý. Tabulka se čte v řádcích - tam, zpět; i ve sloupcích nahoru i dolů. Taky úhlopříčně. Myslím, že se říká diagonálně. Hotovo.

Zamýšlím se nad písmeny. Jestlipak jsem zvládla prvních 49... Maminka pojede zanedlouho třetí tabulku. A jak to zvládla ona? Produchovněla?

Volám řediteli, jestli je mamka sprchována sluníčkem. Uklidňuje mě, že ráno byla u snídaně, v poledne u oběda, teď spí.

- A mohla by být odpoledne vysazena v bundě, čepici, v dece, zkrátka zabalená - na terasu na sluníčko? Je tam dnes pět a dvacet.

Za chvíli volá.

- Maminka má ještě kašel, nemůže odkašlat hleny. Respektuji zdravotní personál. Ale dají ji na sluníčko na chodbu. Uvidíme, třeba zítra...

Věřím mu. Volám paní vedoucí. Vždycky se trefím, kdy musí za dětmi, dnes za lékařem. Ale věnuje se mi. Zavolá paní Marušce, až se mamka vyspí, aby nás spojila.

To děkuji hezky za ochotu.

Na šestnáctou musím do domečku. Petroušek tam dnes pustil malíře.

- Jeď už! Zas přijedeš pozdě. Budou otevřená okna, aby byl průvan. Tak je pozavírej. 

- Jj, jedu. To dám.

V domě všechna okna otevřená. Větrá se. Zdi ještě mokré po penetraci. U domu už čeká auto. Pán s paní se jdou podívat. Telefon. Nechávám ho zvonit. Jenže neodbytný.

- Já vám zavolám. Kdo jste?

- Chtěla jste spojit s maminkou.

- Jéžkovy voči. Děkuji. 

Zájemci odcházejí na dvůr.

- Mami, ahoj. Už brzy zas za tebou přijedu. Jen co povolí návštěvy.

- Přijeď, to budu ráda. Buď tu dlouho.

- Mami, sedíš na slunci nebo ve tmě?

- Ve tmě. Sama.

- Mamko, popros, aby tě dali na konec chodby, jak vždycky koukáme na hájovnu, na Chloumek, na Prašivku

- Já tě špatně slyším...

Křičím do telefonu, vysvětluji, uklidňuji... Loučím se.

Zájemci si berou čas na rozmyšlenou. Jojo, to se tak říká - u filmu: My vám zavoláme :-) 

Jedu na soutok. Parkuji na kraji stezky. Stojí tu asi šest aut. To nejsou rybáři. Cyklisté nebo bruslaři. Taky jsem se dnes mohla proletět na stezce. Vracím se na most. Je krásně opískovaný, opravený. Pamatuji si, když ho vojáci stavěli. Byla jsem holčička. Fotím soutok Labe s Metují. Větve v hladině. Povodí Labe neuklízí, nečistí, nepečuje, není to dobrý hospodář. Na druhé straně zapadá sluníčko, obráží se v hladině. Nad tou nádherou lítají chemtrailsové vosy jak o závod. Tfujtajxl. Dnes práškují celý, celý, celičký den. Od rána. Taky se obloha zatahuje divným filmem. Volám paní Marušku. Chci jí poděkovat za příležitost promluvit s maminkou. Bere to sociální. Hovoříme, prosím, jestli by maminku nedali na slunce. Slibuje, že tam doběhne. V minutce volá zpátky.

- Já vám to musím říci. Maminka vám říkala, že je ve tmě a sama. Ale zrovna to děvčata slyšela... Byla na sluníčku a ony byly okolo ní. 

Chechtám se. Takhle vznikají nedorozumění.

-Tak jsem vám to ještě šla říci.

- No jo, pan ředitel říkal, že bude mít mamku paní R. Myslela jsem, že je to ta blondýnka rehabilitační. Ne, ne. Ta s vysokým hlasem. Jo paní Liduška! No ta jí dá do kožichu. Ta ji vezme na chodítko.

Znovu vzkazuji poděkování.

- Už tam nejdu.

- Jasně. Zítra stačí vyřídit. Děkuji hezky.

Jedu na nákup. Beru to popořádku. Vymelu všechny obchody. Mimo Orionu. Tam si moje peníze nezaslouží. Pepco. Kupuji vnučince lyžařce růžový dárek. Za odvahu. Svíčky - sranda balet. Na Vánoce jsme je kupovala za 29. Dnes ve slevě jsou hádejte za kolik? Za dvacet devět. :-)  Sleva potěší. Hrabu, hrabu, nacházím i za devatenáct. To už se vyplatí :-) :-)

V KIKu beru proužkované krásné kalhoty. Jemný proužek. Ty se mi líbí. A trička... Mám jich málo. Nevejdou se mi už do skříně. :-) Tahle jsou bavlněná, pastelová - žlutinká, zelenkavá, růžová.. Asi nějaký šit. Nebo dětská práce?! Čtyřicet devět korun. Možná na jedno použití. Uvidíme. Ovoce v Kauflandu. Kde je náš krámek zeleniny na sídlišti s milou krásnou prodavačkou a jejím ochotným manželem. Ještě nakouknu do Lidlu. Citróny, vepřové hřbetní sádlo, lojové koule, hroznové víno. Vycházím. Chemtrails rozsvítily oblohu. Zvláštní světlo. Fotím. Nějaká paní s holčičkou se uhýbají.

- Fotím západ. :-) 

- Myslela jsem si to.

Petroušek odjel na zápas.

Zkouším kalhoty. I trika. Jo. Půl osmé. Umím zahřát dům vcelku rychle. Rozžhavím polena, nadělám uhlíky. Je to moje vášeň. Miluji to.

Péťa! Už je zpátky. Den utekl. Ani jsem si nemalovala, netvořila, nenapsala jsem vnučinkám, neschrupla jsem si.

- Rychle, dej mi sportovní výživu - než jdu do sprchy, než jdu do sprchy...  :-) :-) :-)

Řehtáme se. Den končí.

Pro mě až v jednu ráno.

Dobrou noc!