Děkuji za hojnost

Podvečer. Zní mi tu nádherné tóny SoliDeo. Lahoda, krása, něha, harmonie. Sobota za námi.

Vracím se. Ráno. Na desátou chci být připravena. Někdo přijde. Ať nejsem v noční košili. Linda zprovozňuje Petrouškovi můj starý ntb. Starý - jen jsem mu polámala spodní desku. Jinak je kvalitní. Vcelku nový. Pořád na mě něco chtějí.

- Mami, myš.

- Nauč ho bez myši.

Jdu hledat myš. Našla jsem s čipem. Potřebuje dvě baterie. Znervózňuje mě. Chci mít ranní klid. Ze starého počítače vyndali potřebné. Stále je jedním okem pozoruji. Péťa se otočil s vysloužilým monitorem a počítačem na sběrný dvůr. Už je tu. Nechávám je. Maluji se. Slyším je. Nezná hesla. Do prčic, ať si je zapisuje.

Stavuje se tu Petrouškův bratr. Nese košík hub.

- No tos´mně udělal, bratře, radost.

- Já myslela, že tě spíš naštval, houbaři. Stále tvrdíš, že u nás nejsou. 

Švagr ukazuje jednoho pána; taky tam jezdí na houby. Dva nesou na klacku asi čtyři vrchovaté obrovské koše hub. A další v rukou.  No to pak má zbýt na druhé, že jo? 

Přijíždí náš počítačový mág. Klidný. Stále usměvavý. Nic není problém. Mám ho ráda. Jen ho nechci často obtěžovat. Někdy na něm vidím velkou únavu. Drží se. Po operaci hlavy. Mezi ozařováním si dal očko. Nemyslím na to. Jo, myslím! Až do večera. Jen nechci myslet. Zaháním myšlenky.

- Vždyť ti řekli, že to pro tebe není vhodné.

- No, ale pak přišli, že už to vhodné je. Tak jestli chci mezi ozařováním. Chtěl jsem.

Nechci myslet. Ale vidím, že mi to nejde.

Hotovo.

- Budeme obědvat venku?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-18_Hojnost_a_jidlo_-/

Ó! Zaskočil mě. Venku je zima. On nerad venku. 

- Hurá, tak jo!

Tak tedy jeden z posledních obědů venku.

Čeká nás otrhat pár jablíček. Touhle dobou máme vždy očesáno. Linda jde na sraz střední. Petroušek nelení. Po obědě frr do lesa. A já - měla bych trávit den venku. Česat jablíčka. Ale zalézám koukat do ntb. Jen pár vteřin. Vedle mě si vyskočila k odpočinku kupodivu Zrzka. Jsme v limbu raz dva tři.

Deniska kdysi pracovala po maturitě v mrňavé firmičce právě založené na koleni v maličkém městečku. Fa se přestěhovala do našeho města. Dnes je to nadnárodní obrovský kolos. Už prý ne americký. Prý snad údajně ruský. Pracují tam v uvozovkách snad všichni lidé. Za časů mého působení na učilišti někteří méně zodpovědní učni nechodili na teorii do školy. Přivydělávali si obrovské peníze na směnách v zmiňované firmě. A po vyučení tam třeba i zůstali. Sice neznalí jazyků, dějin, odborných předmětů, ale s výučním listem v kapse. Dnes se už obor nectí. Prý to tam bylo skvělé na výdělky. Dřív. Lidé byli spokojeni. Asi před deseti lety, to jen říkám z doslechu, co mi tehdy i teď přistálo k uchu, začalo řízené udávání. Jeden na druhého. Ten systém neznám, ale fungoval. Asi před třemi čtyřmi lety mé klientky přicházely s vyděšenýma očima navrch hlavy. Prý budou muset obhajovat v konkurzu své pozice. Jaké obhajování dělnických profesí? Mistr, kvalitář, ještěrkář... Co budou obhajovat? Jestli dobře stojí u linky? Jen vlna k vyvolání strachu. Všichni obhájili své dělnické posty, kdopak by tam pracoval! Už tehdy jsem věděla, že je to v mikro obrázek makro světa. Rozuměj - velký management firem, koneckonců i diplomaté - obměna míst, aby se moc nezavrtali. Je to proti přirozenosti v mých očích. Protože je vědecky různými studiemi dokázáno, že dědění z otce na syna, tím pádem setrvávání celoživotně u jednoho oboru, zdokonaluje člověka v mistra. Buněčně. Praděd lékař, děd, otec následně samozřejmě i syn. Houslařské rody - dokonalost v mnoha dílčích činnostech tohoto řemesla. Nebo odlévání zvonů a gongů, cirkusové rody, chirurgové... To vše má logiku. Předávání zkušeností z generace na generaci. Mají to v genech, v buněčné paměti. To se nevymaže. Ano, v Cirkusu Humberto jsme se dočetli o čestné výjimce - matematický odpadlík. Výjimka potvrzuje pravidlo.

V tom našem jaroměřském nezkrachovalém kolosu se někdy přihodí, že na konci dvanáctky v nasazeném náhubku může ještěrkář znepozornět. Třeba přetrhne při zdvihání břemene kabel. Dostane vytýkací dopis. A už je hezky ve strachu. Velmi silná devastující lepkavá energie. Kdož se bojíte, cvičte si techniky proti strachu. Potřebujete-li, napište, pár jich znám z meditací. Strach je potřeba. Ale nemůže opanovávat tělo. Jestliže jsem někdy znejistěla strachem, přivolala jsem si ho. Přišla Barbucha. Takové nakreslené kudrnaté černé nic. Najednou to nebylo strašidelné. Byla to jen Barbucha, která tyla z mého bání se. Tak jsem si ten strach očichala, prohlédla, zjistila jsem, že se vlastně nemám čeho bát, a poslala jsem ho do týmu svých rádců. Takže když jedu autem a osolím hudbu, člověk má tendenci dupnout na plyn. Ne, ne. Tam musí na rameni sedět Barbucha a zatahat za vlasy - neblbni, sundej tu nohu, dej tu hudbu míň. Ano, strach je v týmu rádců. A to je všechno. Jestliže dělník pracuje ve stresu, asi začne dělat chyby. Maličko odskočím. Při studiu psychologie jsme dostali úkol. Odhadnout pět minut. Seděli jsme ve třídě. Přednášející nás ovlivňoval slovně. Takže někdo zdvihl ruku už po dvou minutách. Zbytek ovlivněn slovy - zdvihli ruku třeba po daleko delší době. Řekne se jen ovlivnění slovem. Vracím se. Tedy jestliže vás někdo bude u činnosti znepokojovat čímkoli, budete pracovat pod tlakem ve strachu, začnete dělat chyby. K tomu zakryté dýchací cesty. Snížený příjem kyslíku do mozku. Pic, přervané lano. Poslední léta prý lidé, kteří pamatují hezké časy v jmenovaném provozu, už nechodí do práce rádi. Odskok. Ve městě zbyla fa, kterou vedl asi dobře ředitel, po převratu majitel. Vážil si práce dělníků. Pracovali u něj dekády let. Všechno uměli. Byl na ně spoleh po odborné stránce. Mohli zaučit nové. Předat zkušenosti. Pak se ke kormidlu dostal syn. Ten už si práce svých dělníků nevážil. Klidně vyhodil zkušeného dělníka. Je to jako dřív - pověsit pro výstrahu. Dnes už se vyhrožování neděje tak drasticky. Stačí vykopnout dva tři na dlažbu. Návrat. I sobota přinesla své drby. Paní 21 let pracuje pro zmíněnou obrovskou nadnárodní fu. Stala se tam škoda. Nevím, třeba za deset milionů? Nevím. Velká škoda. Kdo za to může? Management. Koho vyhodí? Vzali čtyři jména těch tam dole. Tak se to dělá. Okamžitý vyhazov. Mezi nimi kvalitářka - zkušená. 21 let sloužila firmě! Osm měsíců do důchodu! Za odměnu vykopnuta.  Nechávám si svůj názor. Nekomentuji. Jen prezentuji.

Peťulka byl úspěšný. Přivezl košíček. Linda odjíždí. Kočky se aktivizují. Očekávají něco dobrého.

Jdu nastavit Petrouškovi skyp. V ntb ho má. V telefonu chtějí heslo pro přihlášení. Zadávám. Nefunguje. Zkouším znovu. Buď účet nebo heslo nefunguje. Když si tak spolu hrajeme asi třikrát, a vždycky účet nebo heslo nefunguje, nechám si poslat kód. Jdu heslo změnit. Ať vím, které to je. Znovu přihlásit. Zadávám heslo, které nefungovalo. Toto heslo jste již použili. Ty vorle! Celovečerní hra. A proč teda nefungovalo? Tvořím nové.

- Peťuš, už víš, proč mám dvě stránky hesel? :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-18_Mourecek_je_tu_uz_suverenni/

Ježek s Mourem sežrali misku granulí. Ježeček navíc vyzunkl misku se studeným mlíčkem. Mourek si zvykl na teplé. Hltá. Ona Zrzečka taky. Koneckonců horké mléko miluji i já. A škraloup z čerstvě svařeného. Takovou tu huňatou smetanovou peřinu. To krabicové nikdy nemůže udělat. Chápu lidi, kteří ječí, že škraloup ne. Jenže oni nevědí, co je škraloup. To není taková ta blanka, která se utvoří v chladnoucím hrnečku. Ne, ne, ne.

Vyndávám nádobí. Volá Linda. Stavila se v Počernicích v historické zájezdní knajpě. Vede ji její kamarádka. Ta nám zprostředkovala odbyt na dva kocourky. Když si vzpomenu, jak v tašce brečeli cestou od maminky... Jak jsem jim hned za Černožicemi volala chlácholivým hlasem... A pak v Hradci. A pak jeden odpadl, druhý ještě bojoval. Byli naštěstí dva. A mají se báječně.

- Bude péct Míša cukroví?

- Bude. Mami, ti dva kocouři vyrostli. A paní říkala, že jsou stále spolu. Jeden bez druhého ani ránu. Jeden si lehne. Druhý na něj jde položit tělo. A ta postava do komiksu je prý lehčí než ten rezatý. A je prý ráda, že si vzala dva. Nerozluční.

Tak první z vrhu, huňatý bojáček, nakonec v rodině medáka krotí ričbeka. Tak zas takový sroula není. Hvězdářka Lucinka - má péči, lásku. Včera jsem na ni koukala, jak se z ní vyloupla krásná kravička. Nádherná. Flekatá. Víc skvrn na hřbetě. K hlavě spíš bílá. A bratři v triku rezatý a kraví se mají také jak v ráji. Dovádějí a spí spolu. No bratři.

Koťata naše, Zrzinko, zítra slavíte narozeniny. Tři měsíce od příchodu na svět. Zrzi, na to, že jsi byla kotě - zvládlas´to jako máma výborně. Hodně zdraví, her, krásnou srst a laskavé ruce!

Dobrou noc!