Bez zobáku

5.5.1945 - jaký měli den?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-05_Krasnosti_z_policky/

Vhazuji vršky kopřiv do nádoby nutribulletu. Dřív jsem snídala rohlík, pak dva, pak asi už i tři rohlíky s máslem a medem. Těžko do dne. Cukry v krvi. S únavou. Měla jsem štěstí. Celý život povolání s nádhernou výměnou energií. Nejvíc se prý vyměňuje v mateřských školkách. Tam by se energetický úpír nasosal. Milovala jsem všechny děti, ale víc mě bavily ty nejstarší. Skoro hotoví lidé. Lekci dávají i malí i velcí. Pokud je člověk dostatečně vnímavý. A pokud není pouhým rozkazovatelem. Byla jsem partnerem.

Zdvihám oči k poličce v jejich výši. Musím utřít prach. Včera jsem koupila Indiánské léto a Borůvkový džbánek. Ale, tady je Grešíkův ŽIVOTABUDIČ! Koupený v Kuksu - na barokních slavnostech? Které trhy to jen byly? Trhy v dobách, kdy jsme se báli jen krimigrantů. Ale měli jsme vše. Piráti nestrašili daněmi z nemovitostí. Politici pletichařili tajně. Nikdo nenutil lidi páchat na sobě autogenocidu. Byly otevřené obchody, divadla, občerstvovali jsme se na trzích, posedávali na dekách, prohlíželi řady ctností a nectností, nikdo se nebál o svůj nos a DNA, užívali jsme život. Stánek s čaji byl rozložen v kukském oudolíčku na rozcestíčku směrem nahoru po cestě pro cyklisty a kočáry a vzhůru směrem ke kapli a směrem dolů na labský most.

Životabudič už bude dávno prošlý. IV 2021. Tak akorát. Na vyšší poličce pixla z Tuzexu s černým čajem. Koupeno jen kvůli té krásné nádobě. Jedno z lákavých pozlátek... Taky prošlý. Asi čtyřicet let. Rozdělala jsem ho loni, předloni. Černý nepiju. Tak ho po drtcích přidávám do ovocných.

Andílek, kamínek s neuměle namalovaným čtyřlístkem a kaštánek - dárky od Gábinky. Její rodiče jsou ti, jak nás zvali na oslavy. A já jim věřila, že z lásky. A ono jen z vypočítavosti. Ale Gábinka mě milovala opravdicky.  

Pouštím si You Tube. Tak co se mi tu namane? Třeba doktora Vojáčka. Opáčko a něco nového navíc. Hovoří o rigiditě myšlení u lidí s roztroušenou sklerózou. Být v myšlení operativní. Měnit během dne své plány. Nepojedu autobusem, ale naskočím do vlaku. Tak v tom jsem expert. Svou nedochvilností se asi vymykám této nemoci. Musím operativně měnit svá rozhodnutí. Můj život už není puntičkářský, přesný, nalajnovaný. Miluji chaos. Jak se to stalo, vůbec nevím. Můj pracovní stůl jsou papírky, poznámky, otevřené sešity s nápisem Lékařská školení, STS, BT, tři šanony klientů... Už je nečísluji. Už je hledám podle data příchodu - to je dobrodružství! První šanon dolezl asi do tří set. Pak už hledej, šmudlo, hledej!

Dr. Vojáček se mnou rezonuje. Je jen na mé vůli, co přinést do svého potravního řetězce. Je jen na mé iniciativě, jestli budu základní suroviny kupovat v sezóně lokálně pravidelně. Biokvalita v sezoně není složitá, jen dát jí pozornost. Pro lidi nejjednodušší zalézt do obchodního řetězce se zeleninou a ovocem nasáklými jedovatými koktejly. 

Posunování času - má dopad na zdraví? Biorytmy jsou naše vnitřní hodiny. Hrajeme si jako lidé na bohy. Místo toho, abychom s pokorou byli jiskrou božství a kreativního potenciálu. Ve všech možných sférách si rozumem hrajeme na to, že to vymyslíme lépe, než to vymyslela příroda. Kvůli osvětlení nebo nějakým nesmyslům si budeme hrát s časem. Takhle si hrajeme s počasím, s umělým oplodněním, s mutací a modifikací virů. Zbláznili jsme se. Součástí toho zbláznění je i změna času a narušování biorytmů, které pro nás mají být přirozené tak, jak jsou dány. Systém je zvyklý na nastavený stereotyp biorytmu, naráz sáhnout do birotymu není v pořádku. Měnit ho je střípek ohrožení člověka. Je to jenom hodina. Je to jenom postřik na pole. Je to jenom ovlivňování počasí. Je to jenom mutace viru...

Před polednem Raptor TV. Olšany. Uctění památky obětí vojáků Rudé armády při osvobozování ČSR. Husí kůže až na stará kolena? Nikdy jsem to tak neprožívala. Pietní akt ukončen. Před bránou eurohujeři. "Sovětský svaz nikdy nikoho neosvobodil!" Ano, takhle se za našeho života přepisují dějiny bez ohledu na miliony obětí. Proto je nutno nás staré vyhubit. Jo, mám v hlavě vzpomínku na příhodu babičky Konečné. Šla na trávu na šance, honil ji Rusáček s plným předloktím hodinek. Bůhví, jak by to skončilo, kdyby se nezachránila útěkem. Mám v hlavě scénu z románu Marie Legátové z filmu Želary. Ale mám v hlavě i stanné právo vyhlášené Američany v Plzni. Zákaz občanům účastnit se pražské povstalecké akce. Příkaz Amerického velení k podpálení vagonů s látkami. Po šesti letech bídy si klidně podpálili to, co by prospělo lidem, čeho byl žalostný nedostatek. Bombardování našich měst. Tolik mrtvých, tolik škod na našem průmyslu. A Patton nad fotkami zničených továren nadšeně pronesl: 

- Dobrá práce!

Ať jdou ti dnešní přepisovači dějin do jejich propadliště. Blééé!

Telefon. Dnes mě Petroušek předběhl. Vyslovil mou část repliky:

- To už je poledne?

Smějeme se.

Znějí sirény. Nevím proč. První středa v měsíci. Ale proč houkají, to je mi fakt záhadou. Kryty nemáme. Masky nemáme. Máme hole řitě. 

- Peťuš, sleduji vzpomínku na Olšanech. Venku stojí debilové a pokřikují na Noční vlky.

- Co Zrzka? Ráno v půl šesté už mazala ven. Přišla?

- Jo. Venku pršelo. Přestalo. Mourek ležel před okny v trávě. Dala jsem mu mlíčko. Granulky. Vzala jsem ho na klín. Muzlal se. Vytáhla jsem mu zas dvě klíšťata. Je vděčný. Skromný. Že mu to doma nevyndají! Jestli někde teda bydlí. Nebo kam chodí spát.

Tak dnes se lidé v Pze v roce 45 vzbouřili. Hm. 5.5. A taky se mají pálit ohýnky. Jako indiáni kmene Hopi. Lidé se bránili po zuby ozbrojeným Němcům. Ti ještě řádili. Ještě 9. května 1945, první den míru. Nikdo netušil, že večer u celnice v Bělovsi dojde ke střetnutí, které si vyžádá poslední výstřely a poslední padlé. Tento zbytečný krvavý boj, který spustili příslušníci ustupující jednotky SS, skončil zásahem sovětských vojáků. Síly ale nebyly vyrovnané a na místě zůstalo více než třicet mrtvých rudoarmějců, ale i několik Čechů a řada Němců, které však už nikdo nepočítal.

Zdroj: https://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/krvavy-boj-v-belovsi-pripomina-vystava-20150511.html

A v Jaroměři na vlečce plně ozbrojený německý vlak. V pohotovosti. Prý asi týden. Nakonec z Velichovek generál Schörner frnknul z polního letiště tady pod Jezbinami. Fotívám na cyklostezce... Americká mise se u Černožic rozdělila. Část jela přes maminčinu vesnici do Velichovek. Zbytek na Jaroměř a do Velichovek. Hnízdečko prázdné. Mohl mít fešácký doprovod. A beze strachu ze zajetí. Američané Němcům nechávali zbraně...

Ale tady krásná veselá fotka na FB. Nejsem to já? Ne, já nosila ofinu. Ale takhle dlouhé a blond vlasy. A šaty... 

Zdena Pšeničková

Ó ano, jsem také ta babička... Ty úžasné "štekle", které tak nádherně prodloužily moje krátké nohy , půvabné sukýnky a všechno ostatní... Bylo fajn to všechno prožít... Tenkrát nám moc nerozuměli rodiče a dnes jsou z nás vedle ti mladí, protože jsme stále rebelkami , které milují život, čím dál víc...

Vaše babička nosila krátké minisukně, těsné kalhoty, vysoké boty, zvonové kalhoty a chodila bez podprsenky.

Poslouchala Led Zepplin, Beatles, Janis Joplin a Rolling Stones.

Řídila Trabant nebo Škodovku jezdila na Javě nebo Pionýru. Kouřila cigára. Pila pivo, rum a víno.

Přišla domů z tahu ve 4 hodiny ráno a stejně šla do práce...

I když si mládeži myslíte, že jste mega cool, nikdy nebudete tak cool jako vaše babička.

Dodávám, že kluci ferneta, já becherovku, dlouhé blond přírodní vlasy jak ta holka na obrázku. Jen já měla přísně rovně střiženou a udržovanou ofinu. Zrovna na fotku  na první OP jsem si ji zbachtila sekáčkem na vlasy. A ještě jsme poslouchali Jethro Tull, Pink Floyd a taky ABBA a Boney M

Tuhle mi myslím Ivka pustil úplně poprvé. Jeho oblíbená:

https://www.youtube.com/watch?v=B0jMPI_pUec

Přenádherný text...  Aqualung...

Péťa už je doma.

- Jdu uklidit větve pod ořechem.

- Já ne. Je zima. 

- Za mě to nikdo neudělá.

- Za mě taky ne. Ale počkám na teplo. Jedu někam mezi lidi.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-05_Kocicanda_a_kocicak/

- Co kdybychom dali Zrzce boudičku zas pod ořech?

- Lidi z Brutalu už tam nebudou stanovat. Tak jo. Pomůžu ti. Ale až se vrátím.

Okružní jízda. Dnes se vůbec nenamáhám nasadit si nějaký náhubek. Ani respirátor. Ale ani darovanou nano. NE. A nikdo nic! Venku poznáš na ulici ovčany. Jednoznačně. A taky ty normální. Jednoznačně. Beru obchody, nakupuji. Nikdo ani muk. Super. Dokonce jsem dostala jako dárek ze sympatií ponožky. Krásné. Mohla jsem si vybrat. :-) https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-05/

U řezníka:

- Mě tady někdo pozdravoval.

- To jsem byla já!

Zapředly jsme hovor. Na jméno si pamatuji. Holčinu už z učiliště ne. 

- Zlobila jste? 

- Trošku. 

- A já?

- Ani ne. :-) 

- Já jsem přišla pro špekáčky.

- Stanete se masařkou?

- No, právě že jsem celý týden bez masa. A teď manžel uklidil pod ořechem vánoční stromečky...

Buřtíky nemají. Ale vím, že dělají bio uzeninu.

- Víte co, tak mi dejte dva párky k opečení. Já půl, Péťa jeden a půl. :-) A ty jitrnice jsou vaše?

- No samozřejmě.

- Vezmu na víkend. Budeme mít se zelím a bramborem.

- A přijďte zase! Vy jste nám tu pozvedla náladu.

V různých obdobách to slyším všude. No jasně, protože jsem se setkala s živými lidmi. (Pokud to nejsou patentovaní bioroboti.)

Zajíždím do dvora. Mourek běží z protější zahrady.

- Moure, Moure, ty něco chceš? Koupila jsem ti dobrůtky.

- Peťuš, dnes už neopečeme. Je pozdě. Já si dám koktejl, tobě vajíčka.

Pod ořechem má Zrzka nové bydlení. Krása. Tam bude mít šámbr separé pro svá koťátka. Jako to mívala Micinka první dva roky. Pak jsme boudu přestěhovali blíž k domu. Tehdy vyděšená lítala okolo boudičky, když jí za plotem hřmotili cizí lidé. Dostala zánět do cecíků. Nejprve zemřela dvě koťátka. Druhý den bílé, měla to být kočička Kitty do Phy. Zbyla jen prvovrhlá černá. A to je dnešní Kitty, co se bojí vylézt do zahrady, protože už tu nemá mámu. A proto je to bílá Kitty. 

Mourek by žral a žral. Jdu na terasu. Zapomněla jsem tašku v autě. Mourek na křesílku. Laskám ho za ušima. Zas tam má dvě!! Chjo! Pinzeta, ajatin, zapalovač, ubrousek. Nechá si je v klidu vytočit. Kolik už jsem mu jich vyndala! Pipeta ve slevě nefunguje.

Mour odchází v podvečer domů. Péťa se chystá spát. Kouří venku.

- Copak potřebuješ?

- Jdu se mrknout, jestli tu je ještě kocour.

- Ten už odešel před dvěma hodinami.

- No a mě zajímá, kam chodí. Čí je? Že mu ta klíšťata nevyndají! A jestli má domov.

- Já to vysleduji, kam chodí. On jde přes Zámečníkovy, pak zahne vlevo.

- Ne, zahne vpravo.

Taky byste to rádi věděli, že? Tak zas až jindy.

Zrzečka se vedle mě rozvaluje. Lehce píská za spaní. Přejíždím jí bříško. Hned začne příst. A já jdu příst do postele.

5.5.2021: My měli krásný.

Dobrou noc!